na Blog.cz

Pamutuji si na den, kdy si mě můj živel zvolil. Přišlo to rychle, nečekaně a já se nemohl bránit. Ten večer se mi změnil život. Ze začátku jsem si připadal jako hrdina, kterého by ostatní měli obdivovat a klanit se mu. Ale po pár dnech, když jsme se sešli celá skupina strážců vody, jsem zjistil, jak moc jsem se ve všem mýlil.

Věčné plánování, útoky na naše nepřátelé. A proč vlastně? Nikdy mi neublížili, ani mi nekomplikovali mojí existenci. Ale mlčel jsem.Tedy až do nedávna.

Odejít od nich byla ta nejlepší věc, jakou jsem udělal. Sice se cítím oslabený, síly se mi vytrácí. A však věřím, že můj živel by mě nikdy nenechal prohrát.

A Pak je tu ona.

Chelsea.

***

,,Joshi? Jsi tady?"

Otevřel jsem oči a na tváři se mi rozlil úsměv. Protáhl jsem se a vylezl ze svého skromného příbytku. Musel jsem si alespoň něco malýho stlouct, abych se tu neválel věčně na jehličí.

,,Chelsey, jsem rád, že jsi přišla." Pozdravil jsem ji a pokynul, aby se posadila vedle mě.

Vypadala svěží, usmívala se a čišela z ní energie. Vzala místo a podívala se mi do očí.

A v tu chvíli jsem dostal kopanec do břícha. Vyřazovala z ní taková síla, že by mě mohla pouhým dotykem spálit na prach.

,,Jsi v pořádku?" Zeptala se ustaraně.

Když jsem konečně mohl nabrat vzduch do plic, vstal jsem neohrabaně na nohy a couval.

Přece to teď musí vědět, musí vědět, kdo jsem.

Zdálo se, že nevěděla.

Ve světě, kde už se pár let pohybuju, vím, že dostala nové jméno od svého Pradávného. A s ním obrovskou moc. Při našem prvním setkání jsem si byl jistý, že poznala, co jsem zač. Ale nestalo se tak. Teď už to musí poznat. Není možné, aby -

,,Joshi, praštil ses ráno do hlavy nebo co?"

Stála dávno na nohou, ruce v bok a nasupeně se ke mně přibližovala.

,,Promiň, Chelsea, jsem nějakej zmatenej, jde z tebe taková energie." Uchechtl jsem se a vyčkával netrpělivě na její reakci.

,,Ahááá!" Zasmála se svým zvonívým smíchem.

,,Neuvěříš, co se mi stalo! Přišel Pradávný a dostala jsem nové jméno! A je opravdu krásný a plný síly."

,,Je to-"

,,NE!" Umlčel jsem ji. ,,Nech si ho pro sebe, řekneš mi ho, až bude čas."

,,No..tak dobře." Z jejího výrazu jsem poznal, že má dojem, že jsem se dočista pomátl.

,,Víš, co? Půjdeme se projít." Navrhl jsem.

Les voněl po jehličí a mechu. Miloval jsem les a to nepatřím ke strážcům země. I když všichni souvisíme se vším. Chelsea mi cestou vyprávěla o svém Pradávném, o jeho moudrosti a tak. Já jí naslouchal a v duchu se třásl s pomyšlením na to, až zjistí ke komu patřím.

Došli jsme opravdu kus za moje obydlí. Stromy houstly. Proplétali jsem se neposlušnými větvemi, které nám překáželi v cestě, až jsme se probojovali ke krásnému jezeru s vodopádem.

,,Páááni.." Rozplývala se Chelsea.

,,Nezkusíme vodu?" Zeptal jsem se a ponořil prsty do jezera. ,,Jako kafíčko."

,,Proč ne." Pokrčila rameny.

Shodil jsem ze sebe kalhoty, triko a skočil do vody šipku. Na dno jsem nohama nedosáhl, a tak jsem se držel nad vodou hlavu a čekal na Chelsey.

,,Myslíš..že by ses mohl nedívat?"

Tou otázku mě úplně zaskočila a navíc jsem se začal cítit jako idiot. Ztratil se mi hlas, takže jsem se ani neomluvil, jen se obrátil a plaval k vodopádu. Počítal jsem sekundy, a pak se konečně vodní hladina roztančila.

Obrátil jsem se. Hned mě okouzlila úsměvem.

,,Tak ty jsi stydlivka?" Zlobil jsem ji.

Zahihňala se a cákla mi do obličeje vodu. Teď jsem se cítil opravdu báječně. Můj živel mi dodal sílu a po dlouhé době se mi zlepšila nálada. Chvíli jsme dováděli, blbli, smáli se blbostem, až jsme se málem díky výbuchům smíchu utopili.

Při vylézání z vody mě už nepožádala, abych se otočil. Asi nebylo nejvhodnější jí okukovat, ale jsem kluk a nevyržel jsem to.

Je nádherná.

Ani jsem si nevšiml, že se setmělo a ochladilo. Chelsea se začala trochu třást.

,,V tý vodě je tepleji."

,,Na, obleč si moje triko, ať si nezamočíš šaty."

Vzala si ho.

,,Ale co ty? Nebude ti zima?"

,,Jasně, že ne." Ujistil jsem ji.

,,Bylo mi s tebou opravdu fajn, Joshi. Mnohem líp než s mýma strážkyněma."

,,To chápu."

Rozchechtali jsme se.

Před spaním jsem přemýšlel jenom o Chelsey. Možná bych jí to měl říct. Dřív než na to přijde ona sama. Ale nedokážu to. Co když o ní úplně přijdu? O její přátelství, o její samotnou přítomnost? Vždyť ona je to jediné, co mě drží naživu.

V noci se mi o ní zdálo. Vrátila se zpátky do lidského světa.

Bohužel jsem měl ráno zjistit, že to opravdu udělala.

Hned zrána u nás panuje vánoční nálada a nervozita. Můj bratr vstane brzy z postele, sedne si k televizi a kouká na pohádky. Já si ještě polehávám v posteli a těším se, až se setmí a bude na stole výtečný kapr, bramborový salát a vajíčka na tvrdo.

Vyhrabu se z peřin obvykle poslední. Mamka už připravuje čaj a máslo maže na čerstvě upečenou vánočku. Já tuhle snídaní vesele vítám, narozdíl od mého bratra, který si stěžuje, že vánočka obsahuje rozinky. A tak si místo toho namaže (jako každé ráno) chleba s Kiri sýrem.

Můj táta ten si dá kousek vánočky, aby neurazil, pak shlídne nejnovější sportovní zprávy na teletextu, potom přepne na panorama a komentuje, jak se právě mají na horách.

Mamka ta si pochutnává na vánočce a rozpovídá se o vánocích a poučuje mého bratra o všech zvycích a tradicích.

Po snídani si každý z rodiny dělá, co se mu zlíbí. Já a můj bratr většinou hned po snídani zdobíme stromečky. Není tam chyba, opravdu zdobíme stromečky. Jeden dole u babičky, a potom nahoře v podkroví, kde bydlíme my.

U zdobení stromečku se vždycky strhnou hádky. Babička se rozčiluje, že nemůže najít řetěz a podobné blbinky na ozdobení. Strejda jí do toho samozřejmě kecá.

Kdo je znáte, dovede si určitě představit. Probíhá to přibližně takhle:

,,Kde jsou ty řetězey?! Snad jsem je nevyhodila! Tomáši, pojď sem! Já na tu poličku nevidím!" Křičí babička.

,,Tam nic není, to jsi musela dát někam jinam."

,,Kam bych je asi tak mohla dát? Vždycky to dávám pokaždý sem!" Rozčiluje se a kroutí hlavou.

Nakonec ale něco najdou a můžeme začít.

Nahoře v podkroví se zdobení stromečku ujme mamka. Ozdobí si ho podle svých představ a my jí to pochválíme.

Když jsou stromečky ozdebené a svítí v plné kráse, každý se jde věnovat oblíbené činnosti. Můj bratr si zapne na počítatči WOWko nebo se dívá na pohádky. Mamka se zamkne v ložnici a myslí si, že je hrozně nenápadná, a že nám nedojde, že právě balí dárky. Táta ten se vánoční pohody nezúčastní a raději jde odhazovat na dvůr sníh. A až ho shrne, veme Gora na pořádnou vánoční procházku do lesa. Strejda ten vyrazí na led (pokud mrzne). Babička ta se pustí do vánočních příprav - kontroluje, jestli máme čisté slavnostní nádobí, skleničky, a pak se pustí do vaření bílé polévky k obědu. Děda - ten to bere z nás nejlíp. Pustí si televizi a kouká na vánoční pohádky a komedie a směje se tak moc, že máte strach, že to s ním sekne! No a já? Já jsem se svým Milým...

Přeskočíme oběd i odpoledne (ať vás neunudím :D) a přesuneme se k nejhezčímu večeru za rok.

Večeřet chodíme kolem šesté hodiny. Venku už je dávno tma. Na stole zapalíme svíčku, prostřeme a usedneme ke stolu. No usedneme.. spíš ještě chvíli postojíme. Babička se chce pomodlit. Já, děda a babička jsme jediní, kdo umí Otče náš. A tak bratr se culí, mamka do něho šťouchá, táta se šklebí, strejda se chová podobně jako bratr (:D) a zbytek se modlí.

Pak tedy usedáme a pouštíme se do kapra. Děda schytá hned jednu přes plešku, protože jí moc velký kusy a babička má strach, že mu zaskočí drobné kosti (:D). Sama to potom pitvá skoro pod lupou. Já jsem teda v jezení kapra taky opatrná. Táta se strejdou ty to jí jako řízek a sem tam nějakou tu kost vyplivnou. Babička jen kroutí hlavou.

,,Dyť je to plný kostí!"

Bratr ten už je celý nervózní. A babička to samozřejmě jako každý rok okomentuje stejně: ,,Seš nějakej nervózní, se bojíš, že nic nedostaneš!"

Já se vždycky začnu smát a schytám to taky. ,,No Lucie ta má taky strach!"

Nemá smysl se s ní dohadovat (:D).

Po večeři si jde táta umýt ruce a cestou zazvoní zvonečkem.

Asi v každé rodině hned zazní: ,,Ježíšek!"

A vyrazí se ke stromečku. Bratr samozřejmě v čele a asi kilometrový náskok. Já se courám hned za ním, pak mamka s připraveným foťákem, potom strejda, který se blbě směje a za ním šklebící se táta. Babička popohání dědu, aby všechno stihla vidět, a děda volá na psa, aby šel s náma. Za to zase schytá jednu od babičky, že tu našlape.

Dříve jsem se ujímala rozdávání dárků já, už asi dva roky to za mě převzal bratr. Takže vytahuje rychlostí blesku dárky a drmolí: ,,To je moje, to je taky moje, taky moje.." No jo, je nejmladší, tak toho má nejvíc (:D).

Taky je potom hned první rozbalí. Strejda ten si to pomalinku rozbaluje, směje se a komentuje dárky ostatních. Táta ten si taky rozbaluje, ale dělá, že se ho vánoce vůbec netýkají, tvaří se kysele, a zbytek večera se zaobírá dárkama, co dostal bratr. To znamená, že když dostane něco, co si musí složit, udělá to za něj táta.

Mamka ta si rozbalí dárky a všem je zvlášť ukazuje. Babička si je skládá na hromádku vedle sebe a pokaždý řekne: ,,Dobrýýý!"

Děda ten se svým dárkům většinou chechtá.

No a nakonec pod stromečkem zbyde akorát kupa vánočního papíru. A strejda pronese větu: ,,Tak zase za rok!" A s tím odchází pryč.

Já se většinou kouknu na nové pohádky, co běží v televizi, a pak jdu chrnět.

A zase se těším na další vánoce. :)))

- Byl to sice záporák, ale já mu fandila v každém díle. Chudák malej, zjistit, že ho jeho drahá nemiluje.. :D

- Nevím, kolik z vás vidělo Černočernou tmu. Ridick je borec!

- John McClain ze Smrtonosné pasti. Už je to sice hodně starý film, ale já ho viděla až letos. A John v nich perlí povedenýma hláškama! :D

- Will z filmu Příběh rytíře. To je správný a sympatický hrdina:))

- Kdo by ho v tom filmu nemiloval... :D

- Náš oblíbený Kapitán Jack, ten tu nesmí chybět! :D

- Jo.. krasavec :D

- Nejstatečnější muž v kozelnickém světě.

- Tak takhle by měl přesně vypadat HRDINA! :))

- A vítězem se stává nám všem dívkám dobře známí Pan Darcy!!! :D

Prošla jsem podchodem a ocitla jsem se v centru města. Rychle jsem se zorientovala a nastoupila do prvního dabldekru, co tu zastavil. Město bylo plné lidí jako obvykle, spěchali, silnice byly plné aut. Na první pohled vše působilo obyčejně, ale když jste se podívali pozorněji, do normálnosti to mělo daleko.

Zdálo se, že lidé ztratili svoji osobnost, změnili se v roboty, kterým nezůstali žádné emoce ani myšlenky. Věděla jsem, že v tom mají prsty Vodňáci a možná i Goran. Dělalo se mi z toho zle.

Dabldekr se blížil k mojí domácí čvrti. Srdce mi poskočilo. Tady jsem bydlela. Míjela jsem dům Violette, o kousek dál dům Kethllen, a pak jsem zahlédla i můj rodný dům. Autobus zastavil. Vystoupila jsem.

S bolestí v hrudi jsem otevřela domovní dveře. Na moment jsem zadoufala, že mě přjde přivítat moje máma, dá mi pusu na čelo a řekne mi, jak se jí po mně stýskalo. A pak vyjde můj táta a přátelsky mě praští do ramene, jak to dělal pokaždé, když mě chtěl trochu pozlobit. Po tváři mi stekla slza.

Dveře do jídelny se najednou otevřely.

,,Mami?" zašeptala jsem.

Moje obavy se staly skutečností. Ze dveří vyšla cizí žena a tázavě se na mě dívala.

,,Ou.." vypadlo ze mě ,,Promiňte, já.."

,,Ty jsi Chelsea Vessová?" zeptala se opatrně.

,,Ano, já.. dřív jsem tu bydlela a-."

,,Pojď dál a posaď se." skočila mi do řeči a přátelsky mě obejmula. Pak mě popadla za ruku a táhla do obýváku. Vypadalo to tu pořád stejně. Zabolelo mě u srdce.

,,Dáš si něco k pití?"

,,Ehm..Vodu.."

Odcupitala do kuchyně a za chvíli byla zpátky se sklenicí vody a citronem. Napila jsem se a ztěžkla polkla. Ta žena si mě neustále prohlížela. Vypadala trochu vystrašeně, doknce se jí třásly ruce. Ale byla jsem ráda, že není v tranzu jako ti ostatní lidé na ulici.

,,Bydlíte tu sama?" zajímala jsem se a hlavně jsem chtěla protrhnout tu dusnou atmosféru, co tu vládla.

,,Ne ne, ještě s mým snoubencem. Bude se ti líbit, je to strašně milej chlap." usmála se nervózně.

,,Aha. A jak tu dlouho bydlíte? To ten dům byl jen tak na prodej?" Vypila jsem zbytek vody a položila jí na stůl.

,,Dostali jsme ho za odměnu."

,,A co jste udělali tak mimořádného?"

,,Hele, Chelsea, já vím, že ti to může vadit, mně osobně by to bylo taky nepříjemné, ale.. oni říkali, že se vrátíš. Ten dům je opravdu hezký a -"

,,Počkejte, kdo říkal, že se vrátím?" zarazila jsem ji.

Očividně jsem jí vylekala. Vstala ze křesla.

,,Vydž jen vteřinku, hned se vrátím." Dala si pramínek vlasů za ucho a odešla do jídelny. Nehodlala jsem tu jen tak sedět. Potichu jsem došla ke dveřím jídelny a přikrčla se. Ta žena právě někomu telefonovala.

,,Ano, je tady.. co jí mám říct?.. To se mi nezdá jako dobrý nápad.. dobře, ale přijeďte rychle." zavěsila.

,,Chelsea?" promluvila, když mě uviděla přikčenou. Narovnala jsem se.

,,S kým jste teď mluvila? Pro koho pracujete? Jste ze sociálky?" sputila jsem.

Vrtěla hlavou.

,,Ty to špatně chápeš, já ti nechci ublížit ani tě někam strčit.." bránila se.

,,Tak komu jste teď volala?" naléhala jsem.

V tom okamžiku zastavilo před domem auto. Žena se tam rozběhla a já jí byla v patách.

To snad ne, Potulní.

,,Tak tohle byl ten váš plán? Věděli jste, že se sem vrátím. A já jsem tak pitomá, že jsem na to skočila!" nadávala jsem.

Otočila jsem se na podpatku a chtěla zmizet zadním vchodem, ale ta žena mě chytila za paži.

,,Nikam, děvenko."

,,Tak najednou jste hrdinka?" zavrčela jsem ,,Puste mě nebo toho budete litovat!"

,,Už jsme tady, držte jí!" zavolal jden z Potulných.

Nepovolila stikn spíš na opak. Tentokrát jsem měla nahnáno. Poručila jsem svým pažím, ať začnou pálit jako rozžhavená kamna. Poslechly a žena mě s výkřikem pustila. Využila jsem situace a vyběhla zadním vchodem ven. Jen co jsem udělala pár kroků vpřed, polapil mě někdo ze zadu, zacpal mi pusu a narval do auta. Tam mě chvíli ještě dusil a jen, co zamkli zámky, rozjeli se ulicí pryč. Potom mi sundal ruku z úst a já se mohla podívat, kdo mě unesl.

,Arone?!" vyjekla. Pohledem jsem střelila po řidiči.

,,Claire?! Co tu proboha děláte?"

***

Claire za volantem je jako dračice. Řítila se ulicema a vyhýbala se svižně autům i chodcům. Bylo to obdivuhudné, ale zároveň to přitahovalo pozornost Potulných. Drželi se nám v patách. Aron svou holku povzbuzoval jak mohl a přitom vtipkoval. Claire mu to oplácela mrkáním ve zpětném zrcátku, a když byla příležitost, vystrčila z otevřeného okna ruku a ukázala na pronásledovatele prostředníček. Neubránila jsem se smíchu. V podstatě to srandovní ale vůbec nebylo.

,,Teď se držte, přátelé, bude to drncat!" zahučala na nás Claire a ostře zabočila do leva. Sjela na polní cestu a zrychlila. Potulní to nečekali a museli couvat zpátky.

,,Claire, nechci ti do toho kecat, ale myslím, že se jich tak snadno nezbavíme. Naopak bych řekla, že jsme nahraní." strachovala jsem se.

Kámoška zavrtěla hlavou a zasmála se.

,,Arone, měli bychom naši ztracené přítelkyni dokázat, že nejsme béčka!"

Aron se rozkašlal. Vytáhl z bundy vysílačku, ta zapraskala.

,,Lidi, vracíme se a máme společnost, připravte dáreček."

,,Rozumíme." ozvalo se z vysílačky vzrušený klučičí hlas.

,,To byl Ethen?" zeptala jsem udiveně.

Aron pokýval nadšeně hlavou.

Claire to vzala do tunelu, kde nad námi vedla kolejnice. Aron mi zaklepal na rameno a naznačil mi, ať se otočím. Poslechla jsem a dívala se zadním oknem ven. Pár mých spolužáků ze střední vyběhlo z křovi a natáhly přes cestu ostnatý drát. A protože jsem získali na polní cestě náskok, Claire zabrzdila a kluci k nám naskočili do auta. Se smíchem kámoška šlápla do pedálů a už jsme se jen bavili tím, jak na to Potulní najeli a rázem je auto přestalo poslouchat a odmítlo pokračovat v jízdě.

,,Jóó!" zajásali jsme sborovně a navzájem si vítězně plácli.

***

Kam se na ně hrabou moje strážkyně? Pomyslela jsem si. Naslouchala jsem veslému vyprávění mých starých znamých a na chvíli jsem zapomněla, před kým jsme to vlastně utekli.

Projeli jsme mezi poli a vyjeli na hlavní silnici vedoucí z Londýna pryč. Claire nabrala zase rychlost.

,,Dlužíte mi vysvětlení." usmála jsem se na své přátelé.

,,Mám takový dojem, že ho dlužíš ty nám." řekl Ethen a ostatní přikývli.

,,Hledali jsme tě, Chelsea. Začali se tu dít divný věci."

,,Zaslechla jsem, že tu mladí začali upadat do komatu." Prohodila jsem.

,,A ne jen to. Město je jako mrtví, toho sis musela všimnout. Dospělí jsou jako vyměněný. Někteří z nás se ztratili. Třeba ty nebo Matt s Jane." řekl Aron.

Smutně jsem si povzdechla.

,,Na Matte jsem narazila v podchodu v centru města. Chová se jako ostatní."

,,Co jsi tam dělala?" Otočila se na mě přes sedačku Claire ,,Mohli tě tam chytit."

,,A kdo?"

,,Kdo?" Zopakoval to po mně Aron ,,No přece ty lidi ze sociálky. Já si teda osobně myslím, že to žádný lidi ze sociálky nejsou. Ale jedno je jistý, tohle se neděje jenom v Británii, jsou tam všechny státy, dokonce i v Americe." Vysvětloval.

Otevřela jsem pusu a snažila se nekřičet. A já to mám dát všechno do pořádku?

,,Pár z nás, kterým se nechtělo jen tak sedět a nečině přihlížet si sbalilo saky paky a vypadlo pryč z města." řekl Adam, který zatím celou dobu mlčky poslouchal ostatní.

,,Je s vámi i Violette?" zeptala jsem se v nadějí v hlase.
,,To ona nás všechny dala dohromady. Vzpomněla si, že mají v Maldonu u řeky chatu, a že se tam máme zatím schovat." odpověděl zase Adam.

,,Ale teď už je pryč. Povídala, že poletí za nějakým chlápkem jménem Ganc, říká ti to jméno něco?" zeptal se Aron.

Naprázdno jsem polkla. Ta holka je vždycky o krok napřed, nad tou myšlenkou jsem se v duchu pousmála.

,,Možná." připustila jsem. ,,A co Kathleene? Co se s ni stalo?" změnila jsem rychle téma, i když asi né k lepšímu.

Aronovi v obličeji prolétl zmučený výraz.

,,Vzali jsme ji s sebou, ale dosud se ještě neprobrala. Snažíme se s tím něco udělat."

,,Ale moc toho nevíme." doplnil ho Ethen.

Odmlčeli jsme se. Dívala jsem se z okna a pozorovala, jak jsme sjeli z hlavní silnice a pokračovali po neupravené silnici. Čím více jsme se vzdalovali od města, tím méně jsme potkávali aut.

Slunce už skoro zapadlo, když jsme dorazili k řece. Hned vedle se tyčila obrovská chata. Kolem ní se začaly sbíhat další mí spolužáci. Vyskočila jsem z auta a se všemi se nadšeně vítala.

***

,,Chelsey, je řada na tobě, pověz nám svoji verzi příběhu." požádal mě Aron a podal mi sklenici s vychlazenou colou. Nevěděla jsem, kde mám začít. Hlavně jsem nemohla porušit pravdila. To prostě funguje.

,,Ty víš, co se děje, že ano?" nebyla to otázka, ale já přesto přikývla. ,,A Violette taky."

,,Moc mě to mrzí, nemůžu vám to říct. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože nesmím. Brání mi v tom. Ulevilo by se mi, kdybyste to pochopili. Na pár věcí bych vám snad odpovědět mohla, ale slíbit vám to nemohu." Snažila jsem se jim to vysvětlit.

,,Může za to vláda? Jde o teroristický útoky?" zeptal se mě Adam.

Zavrtěla jsem hlavou.

,,Tak jednoduchý to není. Lidi s tím nemají nic společnýho."

,,Já to věděla!" vypískla Claire ,,Je to vyšší moc! Že mám pravdu?!"

Mlčela jsem. A to jen podtrhlo to, co Claire řekla. Spolužáci si vyměňovaly pohledy.

,,Co jinýho by to bylo." usoudil Aron ,,Jedině takhle to dává smysl. Svět je jako uvržen do kletby, ze který není schopen se vzpamatovat, objevujou se tu divní lidi, kteří umí neuvěřitelný věci, potom jsou tu nevysvětlitelný požáry a taky ty divný věty."

,,Co prosím?" zkrarabotila jsem čelo ,,Divný věty?"

,,Je tu něco, co jsme vynechali. Kat, občas mluví z komatu."

,,Jo, naposledy mluvila o nějaký pomstě oceánu." ozval se jeden z mých spolužáků.

,,Napsala jsem to." podala mi kus papíru Claire.

Nevěřícně jsem prolétla řádky.

Přejelo mě to jako obrovský dabldekr. Proč mi to nedošlo dřív?

,,To je proroctví." ujasnila jsem.

Obecenstvo náhle zmlklo, jenom oheň praskal dál a svým zpěvem mě uklidňoval. To je to samé, jak se objevilo tenkrát ve škole. Předurčoval ten požár v divedle! Proboha, já tomu mohla zabránit! Kdybych nebyla tak pitomá.

,,Jak už to bude dlouho od toho požáru ve městě?"

,,Od kterého myslíš, bylo jich tam víc."

,,Cože?!" Papír mi vyklouzl z ruky a upadl na zem.

,,Dobře, tak jak už to bude dlouho, co hořelo v divadle?"

Claire se na Arona podívala, jako kdybych spadla z višně.

,,Za tři týdny to bude půl roku."

Zabořila jsem obličej do dlaní. Snažila se zabránit slzám. Přitahovala jsem k sobě zapálený oheň, hřál mě a konejšil.

,,Dobře.." vydechla jsem a podívala se na své přátelé, které na mě pořád koukali jako na blázna ,,Teď poslouchejte. Už jsem se s tímhle jednou setkala, je to předzvěst katastrof, katastrof, které nemají s přírodou nic společnýho. Tohle -" sebrala jsem papírek s textem zase do ruky ,, je předpověď tsunami."

Většina holek si zakryla ústa. Já jsem sklopila pohled, a potom jsem hodila cár papíru do ohně, který ho s radostí spálil na popel.

,,Mělo nám to docvaknout." praštil pěstí do stolu Aron.

Musím najít Jane, dluží mi laskovost. Tohle jí nedovolím udělat.

Spolužáci začali rozebírat, jak se zachrání. Co všechno musí podniknout. Byla jsem na ně hrdá. I mezi lidmi se najde čest, nejsou to jenom zbabělci, jak je s radostí nazývala Maria. Moji přátelé se rozhodli postavit neznámému. Rozhodli se stát proti silným nepřátelům. A to mi zase vrátilo krev do žil.

Byla jsem odhodlaná jim pomoci a ne jenom jim, ale celému světu. Je to můj úkol - můj osud.

Opakovalo se to každou noc. Začalo to pouhým probouzením, které doprovázeolo vytí nějakého zvířete. Asi měsíc se nám ho nepodařilo zahlédnout, ale podle stop nám bylo jasné, že se každý večer přibližuje blíž a blíž k našemu oknu v přízemí. Stopy připomínaly tlapy většího tygra, ale tygr nevyje. Tu poslední noc, co se objevil, jsme ho přece jenom zahlédli. Přes okenní sklo na nás zíralo veliké zrzavé zvíře, vrčelo. Ráno jsem ho hledala snad v každé encyklopedii o šelmách, a však neexistoval. A když se další den neobjevil, přestala jsem na něj myslet.

Na chvíli jsme měli klidné spaní. Pak se ale začaly objevovat ty světla. Spousty zářivých kol, které se střídavě zhasínaly a rozsvicovali. Vypadali tak krásně, přesto nikdo z mých přátel nedokázal odhrnout závěs a podívat se na ně přímo.

Tu noc, kdy byly světla nejsilnější, lidé z okolí vstávali ze svých postelí a vybíhali ze svých domů. I já i mý přátelé jsme se šli podívat ven. A tam jsme spatřili zdroj toho světla. Vycházelo z kosmické lodi. Nejprve jsem se tomu zasmála, protože to bylo absurdní. Jenomže pak mě smích přešel, když ta loď začala pronásledovat nevinné lidi, kteří v jejím světle mizeli bůh ví kam. A tak jsem neváhala a v centru města se schovávala, kde to bylo možné. Ale těch lodí bylo více, mizeli a zase se objevovali přímo nám nad hlavou. Město se rozpadalo jako domino. Schovat se bylo čím dál obtížnějsí a obtížnější. Moji přátelé se ztratili v tom ruchu, kdy obyvatelé města létali sem a tam jako splašení a stejně jim to k ničemu nebylo. Dřív nebo později i oni byli lapeni. Já jsem si snažila zachovat chladnou hlavu a logicky uvažovat. Jako první jsem nesměla spanikařit, v tom blázinci totiž každý podlehne davovému šílenství a to pro vás v tuto chvíli bylo to nejhorší.

Jedna velká vesmírná loď zakryla slunce, a proto v celém městě vládla stále tma. Hodinky mi ukazovali půl šesté ráno a město už bylo skoro vylidněno. Zůstala jsem naživu díky tomu, že jsem se přemístovala a schovávala do tmavých kout. Těch lodí stále přibývalo a já začala tušit, že to nakonec stejně nezvládnu. Běžela jsem právě po rozpadajícím se chodníku v chudé čtvrti, když mi nad hlavou prolétla loď. Viděla mě a pomalu se vracela zpátky. Zalezla jsem do polorozpadlého domu a krčila se za starou, sniholou komodou. Cítila jsem teplo z paprsků toho světla, jež procházelo pokojem a snažilo se mě naleznout. Nemám představu, jak dlouho jsem tam musela dřepět než světlo pominulo. Vylezla jsem zase do šera velkoměsta. Ale jediné, co mě nenapadlo, že to byla past. V duchu jsem si za to velice nadávala, a když se zase vynořila loď z poza střechy domu, nezbylo mi nic jiného než se dát do sprintu. Nemám šanci jim utéct, honilo se mi hlavou a měla jsem pravdu. Světlo se mi lepilo na paty a táhlo se dál po mém těle. Jeho horkost a energie mě oslabovala, ztrácely se mi smysly a já cítila, jak upadám do bezvědomí.

Probudila jsem se v cizím domě. Přemítala jsem, jestli to všechno nebyl jenom obyčejný sen.

,,Myslela jsem si, že už se neprobudíš."

Otočila jsem hlavou za hlasem a dívala se do očí mladé černošce.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se otupeně.

,,Málem tě dostali cizinci, na poslední chvíli jsem tě stáhla do stínu a ukryla." objasnila mi. Pak se zasmála. ,,Asi jsem je pořádně nakrkla."

,,To není k smíchu." napomenula jsem ji. Začala se smát ještě hlasitěji.

,,Víš něco jsem se naučiila," řekla, když se konečně uklidnila ,,Nikdy nesmíš ztrácet optimismus, když jde do tuhého, moc tě to posílí. Možná bych tě nechala umřít, ale věděla jsem, jak dloho kroužili nad tou střechou a čekali, až vyjdeš ven, a když jsi pak odtud vyběhla, tak jsem tě čapla a schovala a opravdu věřím tomu, že jsem je strašně moc naštvala!" Vyprávěla mi nadšeně.

,,To máš asi pravdu. Teď doufej, že tě nechytí, jinak budeš mít dost nepříjemností."

,,Ale no tak.." Plácla mě do stehna s úsměvem. ,,Nemáš hlad nebo žízeň? Můj kámoš Kevin rád vaří."

,,Děkuju, to bys byla hodná." oplatila jsem jí úsměv.

,,Mimochodem já jsem Mischel."

,,Clara." představila jsem se.

Jídlo chutnalo výtečně. Ten Kevin, kterého jsem později poznala také, vařil neuvěřitelně a byl to stejný optimista jako Mischel. Když se mi vrátila zpět síla, rozhodla jsem se odejít.

,,Neblázni holka, vždyť to tam sama nemůžeš zvládnout, tady máme skvělé útočiště." přemlouvala mě Mischel.

,,Dřív nebo později budete muset zmizet taky a vy to víte. Den co den je to venku horší. Mám takový pocit, že takových lidí jako jsme my už venku moc nezbylo. Moji přátelé a známí.. všichni už jsou pryč." Povzdychla jsem si smutně a zadržovala slzy.

,,Jo, víme to. Ale máme jeden druhého a to nám všechno usnadní." řekl Kevin a položil ruku na Mischelino rameno.

,,Kam bys chtěla vlastně jít?" zeptala se Mischel.

,,Nemám tušení. Chci prostě přežít." Pokrčila jsem rameny.

,,S námi máš větší šanci."

,,Nechci být hrubá, ale jednotlivci přežijí déle." Nesouhlasila jsem.

,,Kdybych tě nevytáhla z toho světla, tak už bys byla mrtvá. To ti snad nemusím připomínat." Urazila se.

,,Jsem ti za to samozřejmě velice vděčná, Mischel. Prosím, na to nezapomeň." Natáhla jsem po ní ruku a ona mi ji soucitně stiskla.

,,Budu ti fandit." řekla s úsměvem.

,,Nápodobně."

Rouzločit se s Kevinem a Mischel bylo těžší než jsem si myslela. Na okamžik jsem zaváhala, ale moje instinkty pro přežití se ozvaly a já vzala nohy na ramena. Lodě se vznášeli skoro všude. Po pár metrech jsem zalézala do škvír. Město už bylo téměř vylidněné. Sem tam se ozval něčí křik, jindy jsem zase narazila na podobnou skupinu ukrytých jako byl Kevin a Mischel. Pokaždé mi nabídli pomoc, s těžkostí u srdce jsem odmítala.

Dostala jsem se až na předměstí. Lodí tam značně ubylo, ale stále to bylo nebezpečné. Procházela jsem právě parkem s houpačkami, když v tom mi na ruku dopadlo světlo. Vzápětí jsem vystřelila jako šipka a paprsky za mnou. Jak moc jsem si přála potkat lidi. A jak jsem tak běžela a věděla, že je to marné, oči se mi zamlžily slzami a já neviděla, kam se řítím, spadla jsem přímo do otevřeného kanálu. Takové štěstí, pomyslela jsem si, když se světlo vytratilo. V kanálu to nepříjemně páchlo. Pokusila jsem se vstát. Nohou mi projela ostrá bolest.

,,Sakra," zaklela jsem nahlas ,,To mi ještě zcházelo."

Můj hlas se rozlehl kanálem.

,,Oni na tebe čekají." odpověděl mi kanál. Ale hlas měl holčičí.

,,Kdo je tam?"

,,Jmenuju se Miley." Odpověděla a ze stínu se vynořila malá blondýnka. Špinavá od hlavy až k patě.

,,Kde se to proboha bereš?" Podivila jsem se.

,,Když začali město osidlovat mimozemšťané, hrála jsem si tady na houpačkách a začala utíkat, a pak jsem uviděla kanál a slezla jsem dolů. Ještě jsem se neodvážila od té doby vylézt."

,,Tak zaprvé nevíme, jestli jsou to mimozemšťané a za druhé mám s sebou jídlo." Usmála jsem se na ní a z batohu, který jsem dostala od Kevina, jsem vytáhla obložený toust a petku s vodou. Miley se po tom vrhla jako hladoví vlk.

,,Moc děkuju." řekla s plnou pusou a já se zasmála. Vytáhla jsem další flašku s vodou a napila se.

,,Víš, co jsou zač, jenom si to nechceš připustit, protože jsi dospělá." Řekla mi Miley, když dojedla.

,,Zase tolik dospělá nejsem."

,,Ale jsi o hodně starší než já, mě je teprve šest let a vím, odkud přišli." Povídala rozhodně.

,,Mám několik teorií, od teroristického útoku až po hloupý žert. Ale mimozemšťany jsem vynechala."

Miley se smutně úsmála.

,,Jednou mi dědeček řekl, že mám dobře poznat svého nepřítele, a já už ho poznala."

,,Tvůj děda byl určitě moudrý člověk." odrhnula jsem jí blonďatý pramínek z obličeje. Byla opravdu roztomilá.

,,To ano. Hele možná bychom odsud měli společně zmizet." Navrhla mi.

Chtěla jsem začít mluvit o svých postupech na přežití a jedním z nich byl i ten, kdy cestuji sama, protože ostatní by byly přítěží. Už už jsem otvírala pusu, ale pak jsem si uvědomila, že tahle malá holka, ač chytrá, beze mě nemá žádnou šanci.

,,Dobře." Kývla jsem a sbírala se na nohy. Kotník se ozval a já zasyčela.

,,S během to budeš mít obtížnější. Nechceš jít raději kanálama?"

Za jiných podmínek bych odmítla, ale zdálo se, že není jiná možnost. A tak jsme se pomalu vydali do hluboké tmy. Z batohu jsem vytáhla baterku, kterou mi tam zase dala Mischel, i když jsem odmítala, a teď jsem jí za to byla víc než jen vděčná.

,,Stejně kdybychom vylezli, tak by tam na tebe čekali, Claro." Promluvila do ticha.

,,Ano, pravděpodobně." souhlasila jsem.

,,S jinými by se dalo určitě domluvit, ale tohle nevypadá na rasu, která by chtěla vyjednávat, přišla jenom ničit."

,,Co to povídáš, Miley?" údivem jsem otevřela ústa.

,,Přece o těch mimozemšťanech." ujasnila.

,,Miley, přestaň už s tím." napomenula jsem ji.

A ona opravdu přestala. Šli jsme dlouho smradlavýma tunelama mlčky, já občac sykla, kvůli bolesti u kotníku. Po částech jsme si dávali pauzu, abychom se posilnili a odpočinuli. Myslím, že jsme ušli už několik mil. A přestávala mi pomali svítit baterka.

,,A je rozhodnuto. Musíme vylézt, jinak se tu ztratíme ve tmě." Řekla jsem a hledala na stropě poklopy.

Miley na to nic neodpověděla a stejně jako já pátrala po východu.

,,Támhle!" vykřikla radostně.

Usmála jsem se a následovala ji. K východu vedl starý, zrezivělý žebřík. Miley po něm začala šplhat, odhrnula poklop a podívala se ven.

,,Budeme muset být rychlý. Tamhle vidím starý stadion. Ukryjeme se tam." A s těmito slovy vylezla ven. Vyšplhala jsme se za ní a snažila se ignorovat vrzaní žebříku.

Nebe vypadalo stále stejně. Všude spoustu lodí, rozpadlé budovy a bez lidí. Kdyby u poklopu nestálo auto, jistě by nás už zahlédli. Neslyšně jsme se posouvali podél zaparkovaných aut ke stadionu. Tam jak jsme doufali, najdeme na chvíli úkryt.

,,Myslím, že jsme poslední přeživší." Zašeptala Miley.

,,To je hloupost." Uzemnila jsem ji.

Přesunuli jsme se ke stadionu a já se snažila otevřít zamčené dveře. Miley mě povzbuzovala. Podávala mi různé věci, co našla kolem, abych je mohla vypáčit.

,,Claro, podívej!" Zatahala mě za triko a ukazovala k nebi. Z mraků se dolů řítilo letající porsche.

,,Co to sakra-?" zamumlala jsem pod nos, a pak se rychle dala do rozbíjení zámku. Železnou tyčí se mi je konečně podařilo otevřít a než nás stačila ozářit dálková světla automobilu, zabouchli jsme za sebou. Židle a bedny, co se povalovali kolem, jsem začala skládat za dveře, aby se za námi nikdo nedostal.

,,Claro, tímhle je nezastavíš." řekla mi a táhla mě za rukáv pryč. Naposledy jsem se ohlédla ke dveřím, a pak s kulháním utíkala. Schovali jsme se v pánských sprchách. Zatáhla jsem všude rolety a zase beznadějně zabarikádovala dveře. Pak jsme se s Miley krčila v jedné z kabinek.

,,Nemá to smysl, viděli nás." šeptala Miley.

,,Mlč prosím." Polkla jsem na prázdno a snažila se uklidnit dech. Místnost za chvíli ozářilo světlo vycházející z okna. Sílilo a sílilo, až jsem si musela rukama zakrýt oči. A zničeho nic zmizelo. Někde za oknem jsem slyšela zavrčet porsche.

,,Vyspíme se a ráno odsud vypadnem." rozhodla jsem.

,,Dobře, ale budou na nás čekat. Kam bys pak vlastně chtěla jít?"

,,Nemám tušení.." a hlas se mi zlomil. Když Miley usnula na zemi, tiše jsem se rozplakala. Bylo tak nemožné uvěřit dětské fantasii a přece, asi měla pravdu. Jenom můj mozek tu skutečnost odmítal. Ale to létající porsche, divné. A pak jsem usnula také.

Probudili jsme se skoro společně. Snědli jsme další toust a chystali se pokračovat v naší nesmyslné cestě za záchranou.

,,Určitě se naše vláda bránila, ale sama víš, co dokážou, myslím, že si s náma už jen hrajou. Kdyby chtěli, dávno už nás z těch sprch vytáhli." řekla mi Miley a oblékla si mikinu. Mlčela jsem, ale v duchu jsem s ní souhlasila. Odházela jsem věci, kterými jsem zatarasila dveře a vyšla do chodby. Pak jsem Miley pevně chytila za ruku a pomalu jsme se chystali vyjít ven. Uvědomili jsme si to obě, pokud teď neutečem, už neutečem nikdy. Když jsem otevřela dveře, město bylo strašně klidné. Takové ticho jsem nikdy nezažila. Jako kdyby lidé najednou zmizeli. Nebylo to daleko od pravdy. A pak jsme zvedli hlavu k obloze a viděli tam plout ty lodě. Světlem prohlíželi dál město.

,,Nechci to vzdát." plakala Miley a ruku mi stiskla pevněji.

,,Ani já ne, a proto to nevzdáme." povzbudila jsem ji.

A když jsem to v mysli pomalu opravdu vzdávala, rozběhla jsem se ulicí ignorujíc ten pitomí kotník a táhla jsem za sebou v pevném stisku Miley. Utíkali jsme prázdnou ulicí a nesnažili se skrývat. Slzy mi usychali na tvářích a já místo toho, abych zpanikařila jsem se začala smát a vzpomněla jsem si na Mischel. Ta by ten optimismus taky neztratila. Miley to nechápala, ale smála se také. Několik světel nás osvítilo a zase nám brali tu naši energii. Zatla jsem zuby a přidala více do kroku, a pak v nečekané chvíli jsme zaběhla do rozpadajícího paneláku a světla pominula. Tam jsem se zastavila a lapala po dechu.

,,Víš čemu nerozumím?" zeptala se mě udýchaně Miley. Zavrtěla jsem hlavou.

,,Proč prostě neslezou z toho blbýho plavidla a nedojdou si pro nás osobně. Proč se tam jen vznáší a čekají, až jim vstoupíme do toho světla."

,,Abychom je neviděli. Sama jsi to přece říkala." usmála jsem se a ona to hned pochopila.

,,Co teď?"

,,Půjdeme dál." A procházeli jsme kolem rozpadajícího se nábytku a stěn. Ocitli jsme se venku na obrovském parkovišti. Akorát ty auta tam chyběla. Ale jedno přece se řítilo. To žluté porsche. Chytila jsem Miley a utíkala před jeho světly. Na druhé straně parkoviště byl supermarket, vběhli jsme dovnitř. Miley začala brát jídlo a házet mi ho do baťohu. Chtěla jsem jí říct, že na to není teď čas, ale věděla jsem, že jídlo potřebovat budem, pokud chceme v načí cestě pokračovat. A tak když jsem měla plný baťoh, který mě tížil na zádech, proběhli jsme skladem a ocitli se zase na ulici. A chtěli jsme se dát zase do běhu, ale to žluté porsche se vyřítilo z křižovatky a valilo se k nám po ulici. Miley stála jako opařená. Porsche zastavilo před námi. Mlčky jsme na něj hleděli, a pak se tmavé okýnko začalo stahovat a vevnitř seděl muž. Hlasitě jsem si oddechla a usmála se.

,,Claro, to není člověk." napomenula mě.

A opravdu, když jsem se podívala pozorněji, jeho oči sice vypdali lidské, ale zračilo se v nich něco divného. Dala jsem se do běhu, ale Miley mě stáhla zpátky.

,,Nechce nám ublížit, chce nám pomoct."

Nevěřila jsem jí a nevěřila jsem ani tomu muži, který vlastně nebyl muž. Letmo přikývl a otevřel boční dveře a pokynul nám, ať nastoupíme. Lodě se pomalu přesouvali se světly k nám a já se musela rozhodvat rychle.

,,Dobře." vydechla jsem a naskočili jsme do auta. Muž stáhl zpátky okýnka a rozjel se. Nabíral rychlost, a pak se zničeho nic vznesl do vzduchu.

,,Jak víš, že nám nechce ublížit?" zeptala jsem se vyděšeně Miley.

,,Je jiný." odpověděla krátce.

A já se podívala do jeho zpětného zrcátka a setkali jsme se očima. Sice nebyly jako ty mé, ale stačil mi ten krátký pohled, abych pochopila, že nám chce pomoci. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že ať už jsou naše světy od sebe vzdáleny jakkoli daleko, stále se na ní nacházejí ti, co mají dobré srdce.

Ano, ano správě! Tak jsem se vrhla na horor s velkým H od slavného Stephena Kinga! :D Co mě k tomu dohnalo? Převážně zvědavost a potom chvála. Tahle kniha obsahuje přes tisíc stránek, takže mi dala docela zabrat, ale musím se přiznat, že to stálo za to :).

Stephen King na téhle knize pracovat pět let a výsledek je naprosto výtečný!

Když jsem začala číst, zaujalo mě, jak je kniha detailní. Opravdu si připadáte, jako byste tam stáli a přímo se na to dívali, tak moc je to podrobné. Vyděsila mě hned první kapitola :D.

Příběh se odehrává v malém městečku Derry, Maine. Už od nepaměti se zde ději podivné věci, každých snad třicet let tu někdo nebo spíš něco zabíjí děti. A nikdo nic neřeší, ale pak se objeví sedm dětí, kteří se tomu zlu budou snažit zabránit. A jak to všechno dopadne a co je To vlastně zač? Přečtěte si to, protože je to super překavpení!:D

Hlavními postavami je sedm dětí, později dospělých - Bill Denbrough, Ben Hanscom, Mike Hanlon, Richie Tozier, Stan Uris, Eddie Kaspbrak a Beverly Marshová. Se všemi prožijete jejich dětsví i dospělost, víte o nich vše, jako by to byli vaši vlatní přátelé. Vlastně je nakonec máte i rádi.

Kniha se dělí do někakolika částí, kde se střídájí různé časové roviny. Přeskakujete z děství do dospělosti a zase zpátky. Potom obsahuje kapitoly s mezihrami, kapitoly s vyprávěním vedlejších postav a vyprávění samotného To.

Příběh mě nadchnul i odpudil, dojmul i šokoval, zalíbil i zhnusil. Během čtení se u mě vystřídalo tolik emocí, že jsem se tomu i sama divila. Hltala jsem stránku po stránce a nemohla jsme se dočkat, až bude zlo poraženo. Možná bych tu knížku v některých případech i odložila, jak to bylo odporný, ale zvědavost jako vždy zvítězila a já se dostala do srdcervoucího závěru. Rozhodně si přečtu další jeho příběh. :)

Autorkami třídílné série nové fantasy je Kami Graciová a Margaret Stohlová, dvě sympatické dámy. Jedna má vystudovaný obor historie a druhá anglický jazyk a literaturu. A právě díky tomu je jejich vyprávění tolik originální.

Hlavní hrdinou je šestnáctiletý chlapec Ethan, který příběh vypráví. Musím říct, že pro mě to byla příjemná změna, protože jsem poslední dobou četla jen knihy z pohledu holek.

Ehten žije v malém městečku Gagtlin a doufá, že až dostuduje místní střední školu, odjede někam daleko do velkého města. Život mu zde totiž připadá nudý a stereotypní. Jeho otec po smrti Ethenovi matky, se neustále zavíra ve své pracovně a vychází pouze, když se jde osprchovat nebo najíst. A tak se o něj stará jeho chůva, ta je svým způsobem taky podivná :), ale tím správným :).

Později se k nim do města přistěhuje dívka Lena, která nastoupí na střední školu. Je velice hezká a od ostatních se liší, a proto ji mezi sebe nechtějí přijmout. Ethen později zjistí, že je z rodiny dávných zaklínačů, a že je na ni uvržena kletba. Ethenův život už nebude takový jako byl dříve, jelikož je možná jediný, kdo Lenu může zachránit.

Kniha je nápaditá a zábavná. Konečně jsem se dostala k něčemu novému, kde už nebudou stále dokola vlkodlaci a upíři. Pokud máte toho už taky pomalu plné zuby, tak tahle kniha je ta pravá :). Je to kvalitní fantasy se skvělým příběhem, která stojí za to přečíst :).

Autorkou třídílné fantasy o vlkodlacích je Andrea Cremerová z Minneapolisu. Na Macalester College vyučuje dějiny.

Příběh vypráví o 17tileté vykodlačici Calle a jejím budoucím druhem Renem. Oba jsou vůdci smeček, kteří svým nařízeným sňatkem spojí a vytvoří zcela novou. Calla je se svým budoucím životem smířená a připravená, stejně jako Ren. Všechno se ale změní, když Calla zachraní před grizlim lidského kluka Shaye. Nastoupí na jejich střední a Calla dostává za úkol od svých střážců chránit ho. Čím více s ním tráví čas, tím více zjišťuje, že Shay není docela obyčejný kluk. Oba se do sebe zamilují a společně rozluští tajemství dávných Strážců. O Shayovi se zmiňují v různých proroctví. Calla začne porušovat zákony, které by ji a možná i Shaye mohly stát život.

Na začátku knihy jsem se docela ztrácela v jménech. Nevěděla jsem, kdo je kdo a do jaké smečky patří. To mě docela štvalo :D. Ale když Calla potkala Shaye začalo všechno dávat smysl a musím říct, že ten příběh stojí za to číst :). Je to zase úplně něco jiného, nový příběh, nový nápad. Je to napínavé a zajímavé. A děvčatům se to rozhodně dostane pod kůži. Ať žije láska! :-D

V Penosti strážců ohně a potulných všichni už trvdě spali. V oknech i ve středu města byly svíce a pochodně uhasené. Jednu pochodeň jsem si vypůjčíla v hlavní chodbě a s myšlenkou na oheň jsem ji zapálila. Usmála jsem se. Přece jen nejsem tak levá. Prošla jsem náměstím a u velkých starých vrat jsem se zarazila. Vzala jsem za kliku a zabrala. Dveře jen malinko zaúpěly, ale nepohnuly se ani o milimetr.

,,Skvělý." vzdychla jsem ,,Když se chci něco dozvědět o tomhle světě, musí přede mnou stát tisíc překážek."

Začala jsem přemýšlet. Co by udělala Laure? Odrkla jsem, ta zákony neporušeje. Střelila jsem pohledem zpátky na razavou kliku.

,,Hni se nebo tě roztavím!" zaskřípala jsem zubama. Hned jak jsem na to pomyslela, klika začala žhnout, ucítila jsem pach roztavující se železa, pak kouř a nakonec klika cvakla. Opřela jsem se do dveří ramenem a zatlačila. Cesta byla volná. Zase jsem je přibouchla zpátky a pochodní si posvítila. Moc jsem toho neviděla, a tak jsem poručila ohni, aby na pochodeň více vzplála.

,,Páááni!"

Místnost byla obrovská a taky vysoká. Knihy byly uspořádány v regálech těsně vedle sebe. V první chvíli mě napadlo, že tu nikdy nenajdu, co hledám. Nebo možná za takových tisíc let. Stála jsem na místě a připadala jsem si strašně bezmocná. V hodinách, kde jsme si povídali hlavně o naší pevnosti, jsem moc nedávala pozor, přesto jsem si na něco vzpomněla.

,,Pokud dobrého srdce jsi, v naší knihovně listovati můžeš, stačí říci, co hledáš a knihovna poslouží ti." zarecitovala jsem nahlas, co nás učila nazpaměť naše profesorka. Taková pitomost, zní to jako z hloupé dětské knížky.

,,Dobrá, tak mi asi moc nepomůžeš, knihovno. Poradím si sama."

Udělala jsem krok dopředu a přede mnou se začala formovat nějaká postava. Byla to žena, nebyla z masa a kostí, ale vypadala jako duch. Přísně se na mě podívala a promluvila: ,,Proč ode mne žádáš pomoc? A kdo vůbec jsi? Taková mladá, ti sem mají vstup zakázaný."

Ignorovala jsem její poznámky a otázky a šla rovnou k věci.

,,Potřebuji knihu, kde budou informace o Pradávných. Včera mě jeden navštívil a určil mi nové jméno."

Žena se napřímila.

,,A jaké jméno?"

,,Elle."

Duch otevřel pusu údivem, pak jí zase zavřel.

,,Tvé úmysly jsou čistě. Pomohu ti, ale dám ti jednu radu. Své pravé jméno bys neměla říkat kde komu. Mají velikou moc a ti špatní toho mohou využít."

,,A kdo jste vy?" zepala jsem se přirdzle. Žena se zamračila, ale odpověděla.

,,Já jsem ochránkyně této knihovny. Stránky, do kterých tu můžeš nahlédnout obsahují velice důlžité informace a to si žádá ochranu. Ty jsi ještě mladá, a tak ti nemohu ukázat vše, ale o pradávném zvědět smíš. Tu je, co hledáš."

V nastavených dlaních se jí objevila tlustá knihla. Podala mi jí a zmizela. Sedla jsem si k nejbližšímu křeslu, pochodeň jsem zavěsila nad sebe. Položila jsem si knihu na klín a začala listovat. Našla jsem co jsem hledala. Stálo zde:

Na další stránce byla tato čtveřice vyobrazena. Sailona jsem hned poznala, vypadal úplně stejně jako ve skutečnosti. Vedle něho byl vyobrazen Pradávný vody. Nikdy jsem ho nespatřila a předpokládám, že ani nespatřím. Ti, co spadají pod vodní živel jsou naši úhlavní nepřátelé.

Potom tam byl vyobrazen Pradávný pro vzduch, byl si se Sailonem podobný, lišili se pouze barvou vlasů. A hned vedle byl Pradávný země.

,,Proboha!" vyskočila se a kniha mi vyklouzla z klína. Přistála s žuchnutím na podlahu.

,,To byl Ganc!" Ani mi nedošlo, že to křičím nahlas. ,,To je ten chlápek, který mě měl vyléčit z mé noční můry!"

Nemohla jsem tomu uvěřit. Ten chlap nevypadal jako pradávný. Vzhledově se od nich velice lišil.

,,Jak je to možný?!"

,,Ano, je to Pradávný.." ujistil mě hlas za mými zády.

Trhla jsem sebou.

,,Vždycky se objvíš tiše jako nějakej duch."

,,Já jsem duch." odpověděla uraženě.

,,Jaktože jsem se mohla setkat s Pradávným země?" zeptala jsem se jí.

,,Na to ni může opovědět jen on, dítě. A už nikdy nedopusť, aby ti kniha upadla na podlahu, ten zvuk mi málm prorazil bubínky." postěžovala si.

,,Ty jsi opravdu zvláštní duch."

,,Ano to jsem. Knihu si beru zpátky."

Chtěla jsem po knize sáhnout, ještě jsem se nedozvěděla všechno, co potřebuji, ale kniha zmizela. Otočila jsem zpátky, ale nebyla tam ani ona. Povzdychla jsem si.

,,Mohla bys mi půjčit ještě jednu knihu? Potřebovala bych vědět, jak se vrátím zpátky do lidského světa." promluvla jsem hlasitě do tmy.

Objevila se hned vedle mě a nechápavě si mě měřila pohledem.

,,Proč by ses tam chtěla vracet? Už to dávno není tvůj domov."

,,Ty o mém domově nic nevíš. Prosím tě, půjč mi ji, je to pro mě velice důležité." Žadonila jsem.

,,Budeš toho litovat." zašeptala a knihu mi neochotně podala.

,,Díky." usmála jsem se na ní. Úsměv mi plaše oplatila a pomalu se vytratila.

,,Dávej na sebe pozor." zaslechla jsem ji než se ztratila docela.

Kniha byla o něco lehčí než ta předešlá. Hledala jsem v obsahu něco, co by mě nasměrovalo. Bylo to jednoduché, prosté Přemísťování. Nalistovala jsem si stranu 250 a četla jsem.

Musela jsem otazníky kolem Gance odložit na potom a soustředit se pouze na slova přede mnou. Poznala jsem jazyk magie. Nikdy jsem ho nepouživala ani se ho nesnažila přečíst. Věděla jsem, že je to riskatní a nebezpečné a né vždy se povede o co se snažíte. Ale já se teď opravdu potřebovala vrátit. Nechtěla jsem za sebe zahodit svoje přátelé. Chtěla jsem je zachránit. Soustředila jsem se a jednotlivá slova vyslovovala nahlas. Překvapilo mě, jak snadno mi to jde. Svět se se mnou zatočil, místnost se rozmazala. Nesměla jsem zavřít oči nebo odvrátit pohled, musela jsem číst dál. S posledním slovem jsem dokončila formuli a hluboce se nadechla.

Ocitla jsem se v přelidněném londýnském podchodu. Lidé kolem mě procházeli mlčky, zdáli se být v tranzu. Já jsem jim uhýbala z cesty jako duch. Nikdo se na mě nepodíval, nikdo si mě nevšiml. Působilo to depresivně. Podívala jsem se na každého, kdo procházel kolem mě a snažila se rozpoznat známé tvřáře. A pak jsem uviděla jeho.

,,Matte! Matte!" vykřikla jsem a zamávala na něj. Oči upíral do země a minul mě jako ostatní. Zdrceně jsem se po něm otočila. Zastavila jsem se a dívala se, jak se mi jeho postava ztrácí z dohledu.

Musím jít dál. Uvědomila jsem si a obrátila jsem se. V tu chvíli ve mě hrklo. Zírala jsem do tváře chlapovi, který mě nechal tenkrát naživu. Usmíval se od ucha k uchu.

,,Ahoj, krásko, dlouho jsme se neviděli." oslovil mě a jedním pohybem ruky mě pomocí magie srazil k zemi. Jeho kouzlo mě uhodilo prudce do břicha. Praštila jsem se do hlavy a na chvli se mi zdálo, že ztracím vědomí. Chytila jsem se za hlavu a zaúpěla.

,,Jak se i líbí nový svět?" Stál nade mnou a stále se usmíval.

,,Co jsi zač?" místo mého hlasu se ozval jen chrapot.

,,Takže ti to došlo co? Nevyužívám sílu ani vody, ani ohně, ani vzduchu dokonce ani země. Tak co jsem?" rozcehtal se.

,,Vím, že mě zabiješ, ale na tuhle otázku chci znát odpověď. Řekni mi své jméno, nejsi-li srab." mluvila jsem s námohou a doufala jsem, že to vyznělo odhodlaně.

Chlápek se zamračil.

,,Jmenuji se Goran a nejsem ani duch ani člověk. Jsem ten, který tě děsí ve snech, nebo ve tmě nebo když ztrácíš svoji milovanou osobu. Já jsem strach, jsem obava, jsem neštěstí...Já jsem zlo." Zablýskalo se mi zlomyslně v očích. Rukou poručil mému tělo vstát. Jeho kouzlo mi drželo rovnováhu, jinak bych se sesula zpátky na zem.

,,Vodní strážci se s tebou spojili?"

,,Ne.. to já se spojil s nimi. Zdám se jim užitečný, zvlášť, když jsem jim slíbil, že tě zabiju." Přitáhl mě kouzlem ještě blíž a chytil mě pod krkem a začal mě škrtit. Lapal jsem po dechu, kašlala a snažila jsem se odtrhnout mu ruku. Zasmál se a pustil mě. Padala jsem, ale zase mě zachytily neviditelné síly.

,,Na mě nestačíš, strážkyně. Sama ne. Jsem dost silný na to, abych tě zabil. A teď už to nebudu prodlužovat, Chelsea."

Pokud teď nepoužiji svůj živel, jistě zemřu. Pužij jeho pravé jméno, šeptal mi hlas v hlavě.

,,Mé jméno je, Elle." zašeptala jsem. A z rukou mi vytrskly plameny a zničily jeho magii. Spadla jsem zase na záda. Překvapaně na mě zíral a použil proti mě další kouzlo. Pomoz mi, ohni! Do vzduchu jsem nakreslila složité obrazce a jeho ránu odrazila, než se stačil z toho překvapení zpamatovat, vyslala jsem na něj další ohnivou kouli, která ho přirazila ke zdi a popálila mu paže.

,,Teď mě dobře poslouchj, Gorane. Já nejsem jen tak obyčejná, i když jsem mladá, mám sílu ohně a jméno po naší bohyni. Ty jsi ten, kdo by měl mít strach o svůj život."

Pár sekund na mě vytřeštěně zíral, a pak opět zkroutil rty do úsměvu.

,,Nijak ti to neulhčím strážkyně, uvidíme se později."

Než jsem stačila zareagovat, byl ten tam. Oheň jsem odvolala. Dívala jsem se do míst, kde právě zmizel.

Musím se setkat s Gancem, dá mi odpovědi, které teď potřebuji. Potom najdu Violette a Kathleen a ochráním je. S tímto závěrem jsem se spokojila a pokračovala přelidněním podchodem vpřed. Lidé procházeli kolem, jako bychom tu s Goranam nikdy nebyli.