Září 2007

Kapitola 2. Červíček

29. září 2007 v 16:00
Kapitola 2. Červíček
Po dvou dnech, které uplynuly od návštěvy Snapea, se nic nezměnilo.Bianca neuzřela nic, co by jí odpovědělo na její otázky ohledně neporušitelného slibu.Dokonce od té doby nepromluvila s Ally.Docela jí to mrzelo, neboť se s ní nikdy nepohádala.Každou chvíli hledala způsob, jak by se s ní zase usmířila.Nic jí nenapadlo.
Seběhla schody vedoucí do jídelny a usedla za stůl.Ally jako vždy četla Denního věštce.Bianca zase hledala správná slova na omluvu.Nemohla však žádná nelézt.Přestala nad tím uvažovat a usrkla hlasitě čaj.Ally vykoukla z pod novin tak rychle, div se Bianca nepolila.
"Co to máš za způsoby?" mračila se a Bianca nechápala, "No nekoukej na mě nechápavě."
"Tak jak mám asi koukat?"
"Pochopitelně.Usrkla jsi čaj."
"A co je na tom?" kroutila hlavou Bianca.
"Je to velice neslušné, Bianco.Možná se ti to zdá jako zbytečnost, ale na společnost to nedělá dobrý dojem." mluvila teď překvapivě klidně.Bianca nad jejími slovy uvažovala.Asi měla pravdu.K dívce jako je ona se takové chování nehodí.A navíc její babička jí nikdy neradila špatně.Napila se tedy znovu a tentokrát tak, jak nejlépe dovedla.Ally se na ní poprvé od jejich hádky usmála a zmizela zase za novinami.Bianca byla ráda, že spolu navázali aspoň trochu komunikaci, ale stále jí bolelo u srdce.A zabolelo jí ještě více, když za babičinou hlavou visela fotka jejich dvou rodičů, které nikdy nepoznala.Její matka byla stejně krásná jako ona.Měla nádherné vlasy i její oči.Po otci nebyla podobná snad v ničem.Možná jedině v tom, že byl také tak zvědaví.To znala z vyprávění jeho matky, její babičky Ally.Párkrát jí slyšela hlasitě brečet v ložnici, ale nikdy se neodvažovala za ní jít a uklidnit ji.Z jejích myšlenek jí vytrhlo prásknutí novin na stůl a hlasitě babičino usrknutí čaje.Po tomto zvuku se Ally zasekla a pomalu položila šálek na zdobený talířek.Bianca po ní schválně hodila naštvaný pohled.Chvíli si mlčky hleděli do očí, a pak se hlasitě rozesmáli.
"Vidím, že ti jdu opravdu příkladem." nemohla popadnout dech Ally.Bianca byla nyní spokojená.Konečně se s babičkou usmířili.
"Podívej na tohle." podala jí Ally noviny, když se přestali smát.Bianca po nich natáhla ruku a přečetla si titulek Harry Potter: vyvolený?Rychle očima přejela, co bylo pod ním, a pak se na Ally tázavě podívala.
"Co si o tom myslíš?" zeptala se Ally.
"Podle mě je to blbost.Nějaké řeči o vyvoleným." zkřivila tvář, "Věřím tomu, že Vold..."
"NEVYSLOVUJ TO JMÉNO!" skočila jí zděšeně Ally do řeči.
"Omluvám se.Nechápu, že se toho jména všichni tak bojíte.Hlavně to nechápu, proč se ho bojíš ty."
"Zabil mi syna, Ally, tvého otce.Nebojím se toho jména, nenávidím ho."
"A proto mi teď strkáš pod nos články, který se týkají Pottera?Chceš, abych se přirovnávala k němu, protože i on nepoznal svoje rodiče?Chceš, abych Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit nenáviděla jako Potter?Chceš, abych se mu pomstila za smrt svých rodičů?Mám pro tebe skvělou zprávu, nehodlám se mu mstít." pěnila Bianca vzteky.
Ally vypadala naprosto zděšeně.
"Bianco, nic takového po tobě nežádám." mluvila klidně.
"Ale přála by sis, kdybych ti řekla, že se mu pomstím, a že se přidám k Vyvolenému a k jeho dvou hloupím kámošům."
"Mám dojem, že jsi vždycky tvrdila, že Grangerová je velice chytrá.A nechci, aby ses přidala k Potterovi, budu ráda, když budeš s Brumbálem."
"Vždyť s Brumbálem jsem, babičko.Nikdy by mě nenapadlo, abych byla s Pánem zla, byla by to jasná prohra.Brumbál je silný kouzelník.Ale to také neznamená, že se Temnému pánovi budu mstít."
Ally na to nic neřekla, jen se na ní usmála a natáhla se na stůl pro Jinotaj.Bianca pochopila, že babička nechce dál mluvit o tomhle tématu, a tak do sebe rychle hodila čaj.Vzala opět do ruky Denního věštce a přečtla si článek o tom, že Popletala vystřídal Brousek.Tenhle článek jí vůbec nezaujal.Jen jí připomněl strýce Herolda, který pracuje také na ministerstvu.Otočila stránku a do klína jí spadl letáček, který hlásal Ochrana vašeho domu a rodiny před černou magií.Postupně si přečetla všechny body.
"Budeme to dodržovat, babi?" odložila letáček na stůl a Ally po něm hodila očkem.
"Myslím, že je to zbytečné." řekla lhostejně.
"To si nemyslím."
"Je to zbytečné," opakovala Ally.
"Můžou se u nás zastavit.Jsme z čistokrevné rodiny, budou nás chtít přemluvit, abychom se přidali na jejich stranu.Mohou se vydávat za tebe a..."
"Myslíš si snad, že bych tě někdy přemlouvala k tomu, aby ses k nim přidala?" zvedla obočí.
"Ne." pípla Bianca a všechno jí došlo.Ally spokojeně kývla a začetla se opět v Jinotaji.Bianca umyla svůj hrnek.
"Už se nemohu dočkat, až mi bude sedmnáct.Budu moci umývat pomocí kouzel." mluvila sama pro sebe.Vyrazila na zahradu před dům a zamávala svému sousedovi Smithovi.Ten jí nadšeně pozdrav oplatil.Bianca si lehla do trávy a pozorovala oblahu bez mráčků.Do konce prázdnin zbýval ještě měsíc a ona se už nemohla dočkat zpátky do Bradavic.Těšila se na další učivo a kouzla, která se naučí.Byla sice v obraně proti černé magii napřed, ale i tak se těšila.Byla zvědavá i na to, jak si s nimi poradí profesor Snape a doufala, že když je bude mít on, dostane za svůj talent body pro Zmijozel.Zaradovala se taky nad myšlenkou, že by mohla dostat více bodů v tomto předmětu než Potter.Vždycky věděla, že je velice nadaný a to jí docela dráždilo.
"Ahoj, máš chvíli čas?" ozval se hlas.Bianca vyskočila na nohy a usmála se na svého sympatického souseda.
"Mám."
Jack se spokojeně usmál.Nebydleli tu dlouho.Přestěhovali se na konci června a Bianca s ním moc nemluvila.Jenom se pozdravili, když prošla kolem, ale jinak nic víc.Jack byl v její blízkosti nervózní, a tak na jejich procházce mluvila často jenom Bianca a soused přikyvoval.
"Všimla sis té mlhy nad řekou?" začal se konečně rozpovídávat.Bianca zvedla hlavu a otřásla se.Několik mozkomorů je pozorovalo.
"Měli bychom se vrátit." řekla Bianca.
"Taky z toho mám zvláštní pocit." usmál se na ní a chytil jí za ruku a pokračovali podél řeky.Bianca se nijak nebránila.Dalo by se říct, že si toho vůbec nevšimla.Mozkomoři se přiblížili a ochladilo se.Bianca pocítila zase ten nechutný pocit.Jack byl na tom asi stejně, ale nedovedl si to vysvětlit.Mozkomoři mířili čím dál tím více k nim a Bianca se udělalo trochu mdlo.
"UTÍKEJ!" vykřikla najednou a mířila k osamělému domu.Jack jí následoval.Hledala hůlku, aby jí mohla použít při nejhorším.Nenašla ji.Nenapadlo jí nic jiného než vtrhnou do Snapeova domu.Vřítila se do dveří a na pohovce spatřila Petera Petiwgrua.Červíček se jí zalekl a zmizel v nejbližších dveří.Právě vtrhl do místnosti Jack a z kuchyně se ozval hlas.
"Kdo je tam?" zpoza rohu se vynořil Snape a v ruce svíral hůlku.Po Biance hodil nenávistný pohled a když si všiml Jacka rychle zastrkal hůlku pod černý plášť.
"Co tu zase chcete?" obořil se na Biancu.
"Omlouváme se, pane profesore, ale sledovali nás mozkomoři a já neměla u sebe hůlku." vychrlila to ze sebe rychle.Jack svraštěl obočí.Nejspíš si myslel, že mluví z cesty.
"Ano, už to chápu.Chtěla jste, abych vykouzlil patrona, a pak šel na ministerstvo kvůli tomu, že jsem použil kouzlo před mudlou." mračil se.Jack ho pozoroval pobaveně i zděšeně.
"Tak to není." bránila se Bianca.Její soused po ní hodil nechápaví pohled.
"Opravdu nás sledovali a já neměla hůlku, jinak bych vykouzlila patrona sama.Myslíte si snad, že to nedokážu?" založila ruce v bok.Než stačil Snape odpovědět, vložil se do toho Jack.
"O co tady jde?To je nějaká domluvená hra?"
"Řekni tomu mudlovi, ať okamžitě zmizí z mého domu." probodával ho pohledem.
"To nemusí.Jdu sám." otočil se na podpatku a prásknul za sebou dveřmi.
"No, to jste se zase předvedl." zamračila se Bianca.
"A vy tu čekáte na co, Wiliemsová?" nereagoval Snape na její poznámku.
"Na vysvětlení." setřela ho.
"Nemám vám co vysvětlovat."
"Ale máte.Co u vás dělá Červíček?"
"Bydlím sám.Už jsem vám to jednou říkal." začínal zase rudnou vzteky.
"Pak jste tedy lhal."
"Není vám nic do toho, kdo mě navštíví.Za to vy se chováte výborně.Přátelit se s mudly." šklebil se znechuceně.
"Co je vám do toho s kým se ba..." zasekla se, "Jack!" vykřikla vyděšeně a vyřítila se na silnici a volala jeho jméno.Snape vyběhl hned za ní.Uviděla ho ležet na trávě u řeky a mozkomoři se nad ním vznášeli.
"Pane profesore, vykouzlete patrona!" křičela Bianca.
"Co se opovažujete mi rozkazovat?!"
"Budu se opovažovat, jestli ho okamžitě nezachráníte!" tentokrát zrudla vzteky Bianca.Vyrazila přímo k němu a vytrhla mu z ruky hůlku.
"Co si to dovolujete!" křičel překvapený Snape.Začala se soustředit.Netušila, jestli jí hůlku poslechne, ale kdyby to nezkusila, riskovala by tím život Jacka.Dovolila šťastné myšlence, aby prostoupila její tělo.
"EXPECTO PATRONUM!" vyslala kouzlo a ze špičky hůlky vyskočila kočka.Odhodila mozkomory a vrátila se zpátky do hůlky.Snape jí odstrčil a vytrhl hůlku.
"To jste přehnala!" strčil do ní ještě jednou.Bianca tentokrát neudržela rovnováhu a spadla na zem.Pozorovala Snapea, jak se vrací zpátky do svého domu.Byla vzteklá.Tohle už je opravdu moc.Mozkomoři jsou všude.Věděla, že jsou s Voldemortem.Začala zuřit.Zvedla se na nohy a začala kopat do štěrku.
"Au." zašeptal tiše Jack.Bianca se k němu sehnula a pomohla na nohy.
"Co se stalo?" zeptal se.
"Zakopl jsi a na chvíli ztratil vědomí.Pojď měl by sis odpočinout." mluvila na něj překvapivě klidně, natož že byla rozčilená.
"Díky." zachraptěl.Bianca byla ráda, že se Jack už nezmínil o jejím podivném chování.Rozloučil se s ní, jakoby se nic nestalo.Doma se vyčerpaně zhroutila na svou postel.Co tam dělal Červíček?Je s Pánem zla i Snape?Trápili jí tyhle otázky.Opět neměla odpovědi a docházela jí trpělivost.Už nemůže tak dlouho čekat.Musí zjistit, co má Snape za lubem, proč se zavázal neporušitelným slibem.Musí něco vymyslet.Musí vymyslet další důvod její návštěvy.Už to nemohla vydržet.Musí to zjistit.Zavřela oči a přála si uzřet něco o Snapovi.Marně.

Killing spiders

27. září 2007 v 15:33 ♥ Neuvěřitelný :D
jj tak jsem se rozhodla uvernit jedno tkovy videjko na zadost Kikiny.. :D klidne se smejte... :D

Dinosauři

24. září 2007 v 17:34 ♥ Neuvěřitelný :D
Nuevěřitelná blbinka... :D lol... :D

Prolog

23. září 2007 v 18:42
Na příkrém útesu stála dívka hledíc do rozbouřeného moře.S dlouhými vlasy si pohrával studený vítr a Dívce naskočila husí kůže.Byla slabá, unavená.Celá se třásla, strachem i zimou.Byla oděna jen v černých šetech.Strhla si dlouhý rukáv.Na její bíle ruce se rýsovalo černé znamení zla.Bylo po všem.Zadívala se opět na moře.Slzy jí kanuly z opuchlých očí, bolest v srdci jí nutila udělat to nejhorší.Její život byl ztracen.Poslední naděje zmizela jako poslední paprsek, který ozářil moře.Modrá obloha se oblékla do černého šatu a vše potemělo.Dívka se začala třást ještě více.V dlani pevně sevřela stříbrné srdce, bylo od toho, koho milovala.Jeho ztráta jí na dobro zničila.Nemohla se vzpamatovat.Hleděla na průzračné moře a viděla v něm svůj život.Dívala se sama na sebe, když dostala poprvé svůj dopis z Bradavic, jak byla šťastná.Cítila, jako by opět jela ve spěšněm vlaku do Bradavic.Viděla, jak jí moudrý klobouk poslal do Zmijozelu.Celých pět let byla šťastná.Byla nejlepší z celého ročníku v obraně proti černé magii.Byla dobrá i ve všech předmětech.Vlastně slovo ,,dobrá" je slabé slovo.Byla vynikajcí.Ve všem.Byla dokonalá, chytrá, ale něco jí stálo scházelo.S toutou myšlenkou se obraz na vodě změnil a spatřila svoji rodinu.Matku a otce, oba už jsou dávno mrtví.Dokonce i její babička, kterou milovala.Ze které si brala příklad.Dívka zavzlykala.Vzpomínala na svůj život a byla rozhodnuta ho konečně ukončit.Ten, jemuž darovala své srdce už tu není.Není tu, aby jí chytil za ruku, aby jí opakoval, jako moc pro něho znamená.Není tu.Navždy ho ztratila.Ta jizva v srdci jí nutila skočit do toho rozbouřeného moře.Viděla v moři jeho tvář a chtěla k němu.Toužila ho zase obejmout, slyšet jeho hlas.Toužila s ním být.Popošla pár kroků blíže k propasti.Slzy jí padaly dolů.Zavřela oči.V hlavě jí vypluly vzpomínky z posledních dvou let, kdy to všechno začalo.Tehdy, před dvěma lety, netušila, co se všechno stane a jak to dopadne.Kdyby mohla, vrátila by čas a vše změnila.Ale to už nemohla.Vzpomínala na poslední dva roky a vzlykala do tmy.

Funny videos

22. září 2007 v 13:13 ♥ Neuvěřitelný :D
ehm... :D tkze z tohole videa jsem nemohla.. :D hmm zajimavi, ako se my dobre umime ztrapnit... :D ale jsou tam i zviratka... ;)

Funny cats :D

22. září 2007 v 13:06 ♥ Neuvěřitelný :D
Jj a teď čičiny... :D s těma je ještě větší sranda... :D naše kočka je tky blázen.. :D

funny dogs 2 :D

22. září 2007 v 13:01 ♥ Neuvěřitelný :D
Psiska ete jednou, protoze jsou uplne skveli... :D

Fanny dogs :D

22. září 2007 v 12:57 ♥ Neuvěřitelný :D
heh dost dobry... :D

Mika

22. září 2007 v 12:49 ♥ Neuvěřitelný :D
drsnyyy vysky... :D proste z ty pisnicky nemuzu...tkova dost dobre ujeta... :D

Kapitola 21 Melmë

21. září 2007 v 16:36
Kapitola 21. Melmë
Slunce se vyhouplo na hory Beomund a jeho paprsky pronikly do průzračné řeky Sírë poica.Ozval se hlasitý výkřik a dupot koňských kopyt.Nedalo se přeslechnout ani nebezpečné vytí Vlčice a vyděšené řehtání koňů.Rozespalý chlapec uháněl na své kobyle a tasil meč.Únavou mu klesaly víčka, neboť celou noc nezahmouřil oči.Celou noc se soustředil na rychlou jízdu a na nejlepší způsob, jak uniknout pronásledovatelům.Samuelovi dva oddaní spojenci na tom byli podobně.Bret tasil svůj meč, protože nepřátelé už byli velice blízko.Rozzuřená Vlčice běžela jako o závod a cenila zuby.Pádili podél řeky a snažili se uprchnout.Jejich síly jim odcházely a pronásledovatelů bylo mnoho, nebo se tak alespoň domnívali.Konečně je spatřili.Vyrazili z lesa.
"BRETE!JE JICH SEDM." snažila se ho upozornit Vlčice, když viděla, že zpomaluje.Samuel se přestal přemýšlet o pohodlné posteli a konečně začal vnímat, co se kolem něho děje.
"BRETE, TO NEZVLÁDNEME!" křičela Vlčice ze všech sil.Samuel se ohlédl a polil ho strach.
"VLČICE!JENOFIRA!" hulákal na ní.Provazy, které měli Jenofiru pevně držet, aby nesklouzla Vlčici z hřbetu, se začali trhat.Vlčice zpanikařila a hledala způsob, jak se z toho dostat.Mezitím Bret už úplně zastavil.
"TO NÉ!" vykřikla Vlčice, ale zastavila také, protože jí nic jiného nezbývalo.Jenofira se lehce zakymácela a sklouzla nehybně na zem.Samuel okamžitě přibrzdil a rozběhl se k ní.Vzal její tělo do náruče.Napřátelé byli blízko.Hnali se k nim jako hladová zvěř.Bret i Vlčice se postavili před Samuel, za účelem je ochránit.
"Samueli!Připrav si meč!" rozkázala Vlčice a Samuel zrudl.Rytíři se stále přibližovali.
"J-já...upustil jsem ho."
"Cože?!"
"Nasednite oba na koně a pokračujte v cestě!" rozkázal Bret.Než stačil Samuel cokoli říct, rytíři už seskakovali na zem.Jejich oči byli bezcitné a kruté.Jejich nechutné úšklebky prozrazovali, že dnešní souboj vyhrajou.
"Samueli, dělej." pošeptal tiše Bret, ale i přesto se pár rytířů nedůvěřivě Samuela prohlédli.Bret se rozběhl na jednoho z rytířů a Vlčice udělala totéž.Samuel panikařil.V náručí křečovitě svíral Jenofiru.Pokaždé, když na něj někdo naléhá, začali se mu klepat ruce a nebyl schopen přemýšlet.Za to jeho věrná kobyla ano.Klusem pádila k nim a trochu se sklonila, aby mohli snadno nasednout.Dal jí pokyn k rychlému běhu.Míjeli boj a pádili podél řeky.Už je to tu zase, pomyslel si Samuel.Opět utíká jako zbabělec a své přátelé ponechá jejich osudu.Samuel se otřásl.Někdo ho doháněl na koni.Malbína zrychlila, ale jeho pronásledovatel mu byl stále v patách.Posvištěla kolem něho nějaká věc, a pak jen uslyšel bolestné zařehtání své kobyly.Malbína klesla k zemi a Samuel s bolestivě dopadl na tvrdou zem.
"NÉÉÉ!" zařval děsem, když spatřil nehybnou Malbínu.Tenký šíp měla zabodnutý na pravé straně krku, odkud jí vytékal silná proud krve.Samuel Jenofiru při pádu nepustil.Nyní ho přepadl obrovský hněv.Tváře mu zrudly vztekem.Položil Jenofiru vedle sebe a sevřel pěsti.Rytíř zpomalil a mířil na něho lukem.Jeho posměšný úsměv ho tak dopálil, že aniž by věděl, co dělá, zvedl se na nohy a mířil si to přímo k němu.Samuel sršel vzteky.Zastavil se přímo u hrotu šípu a v očích se mu zalesklo.Pobavený rytíř na něj hleděl s odporem.
"Na co čekáš?" zeptal se přes zaťaté zuby a nemohl uvěřit tomu, co právě provádí.Copak už se nebojí smrti?Je mu lhostejný osud Jenofiny?Dělá to jen proto, že se nemůže vyrovnat se smrtí své přítelkyně?Nebo proto, že mu nic jiného nezbývá?
"Chci, abys viděl svoje přátelé umírat.Jsou slabí, takže nepochybuji o tom, že přežili." řekl odporným hlasem rytíř.Samuel na ně úplně zapomněl.Odtrhl oči od rytíře a zahleděl se za něj.Samuel si v duchu oddychl.Oba byli v pořádku.Bili se s posledníma dvěma rytíři a vypadalo to, že si vedou skvěle.Bret probodl rytíře, a pak se rozběhl na posledního se kterým se rvala Vlčice.Stála nad ním a on držel meč připravený k tomu, aby jí probodl.Bret se nad ním zastavil.Viděl ostří Bretova meče, jak prolétlo vzduchem a než dopadl na svůj cíl, Samuel zavřel oči.
"Je po nich, co?" zasmál se rytíř, který po celou dobu ze Samuela nespustil oči.
"Ano," uklouzlo Samuelovi, "padli." snažil se to vyslovit s největším smutkem v hlase.Rytíř se ani neobtěžoval ohlédnout, byl tak přesvědčený, že ti dva prostě nemohli přežít.
"No, a teď seš na řadě ty." napínal svůj luk.Samuel zavřel oči, né strachem, ale studem, že nic nedokázal.Myslel na chudáka Malvínu a Jenofiru.Konečně mu došlo, že život, který doposud vedl, byl nicotný.Narodil se a žil jenom ve smutku, trápení a zlobě, která pohlcovala celou zemi Maligno.Pokud se v ní lidé smáli, nebylo to od srdce, ale ze strachu, že by i za to, že jsou smutní, měli být trestáni.Každý, kdo zde žil byl opravdu utrápený, ať už se to snažili skrýt jakkoli.Jedině král se smál.Jen on.Ten ničemný červ!On za všechno může.Najednou z ničeho nic nepochyboval o Dagových slovech.Najednou věřil, že opravdu tu žije velice dlouho, a že už po staletí ničí vše živé, aby vše ovládl.Jeho zloba neznala hranic.
Šíp mu prosvištěl u ucha.Leknutím otevřel oči.Bret držící meč zabodnutý v rytířových zádech se usmál.
"Proč jsi to udělal?!" vyjel na něj Samuel a Bret otevřel ústa.
"Co to povídáš?Vždyť ti zachránil život!" nechápala Vlčice.
"No právě!" vyštěkl Samuel, "Mohlo být už po všem!Mohl už být klid!"
"Co to...?"
"Tohle nikam nevede!Jenom samé pronásledování, zabíjení!Otevřete oči!Podívejte se, co jsem způsobil!" ukázal třesoucím prstem na nehybně tělo a padl u něj na kolena.Třesoucí rukou projížděl Malbíninu hřívu a jeho horké slzy se mu valily z očí.Vlčice si přisedla vedle něj a smutně na kobylu pohlížela.Bret zůstal stát opodál.
"Zachránila nás." řekl už klidným hlasem, "Padala tak, aby nám nerozdrtila všechny kosti v těle."
Vlčice smutně zavila do ticha.
"Je mi to líto." ozval se Bret, "Ale máme něco udělat.Máme Jenofiru zachránit.Dali jsme jí slib."
"N-nemůžeme jí tady přece takhle nechat!" zavrčel Samuel.
"Musíme." připustila Vlčice smutně a dýchala Samuelovi na krk, "Moc času už nám nezbývá.Zachraňme ji."
Samuel naposledy pohlédla na svou věrnou přítelkyni.
"To byla tvoje poslední cesta, kterou jsme spolu prožili, Malbíno.Budeš mi moc chybět.Nikdy nezapomenu na to, co jsi pro mě až do poslední vteřiny udělala.Sbohem." zašeptal poslední slovo a pohladil jí.Vlčice naposledy smutně zavila.Samuel se jí zahleděl do očí.Vlčice mu připadala vždycky zvláštní.Někdy mu naháněla hrůzu, jindy rozesmála, nyní jí viděl, jak smutně vyje a slzy se jí vpíjeli do šedé srsti.V tomto okamžiku k ní měl velice blízko.
Bret obstaral koně.Sám si nasedl zpátky na koně od Priscili.Samuel se vyhoupl i s Jenofinou na bílého koně a v srdce mu opět poskočilo.Nemohl se vzpamatovat z toho, že už nikdy nenasedne na hřeb své kobyly.Vlčice smutně pochodovala před nimi.Projížděli stále vedle vinoucí se překrásně čisté řeky.Šumění vody prolomilo smutné ticho a do srdcích vlévala klid.Samuel hleděl do křišťálově čisté vody a na okamžik se mu zdálo, že v nich spatřil tváře nějakých dívek.Přestal se tím zabývat, neboť si pomyslil, že už ze všeho blázní.
Ujeli pár mil a Vlčice, která byla stále v popředí, se náhle zastavila.Začala čenichat kolem.
"Jsou tu cítit kouzla.Už jsme blízko Elfí říše." promluvila.Samuel stále ještě zdrcen velikou ztrátou, na tuhle důležitou větu nereagoval.Bret přiklusal k ní.
"Ta řeka mi připadá nekonečná.Měli bychom ji přebrodit." navrhl.
"To nebude tak jednoduché, Brete.Elfové ovládají magii a jistě jen tak někomu nedovolí, aby překročili jejich řeku."
"Jak se tedy dostaneme na druhý břeh?" zeptal se Bret.
"Po mostě." odpověděl Samuel aniž by úplně vnímal o čem se baví.
"Vidíš tu snad nějaký?" obořil se Bret, který se tvářil, jakoby se Samuel úplně pomátl.
"To není špatný nápad!" vykřikla vítězoslavně Vlčice a Bret po ní hodil nechápavý pohled, "Most!Musí to někde být." povídala si sama pro sebe.Proběhla se o kus dál, a pak se zase vrátila zpátky.
"Ano, je přímo tady." kývla hlavou za Breta.
"Jak si to poznala?"
"Každé kouzlo má jinou vůni.Řeka jde cítit po obranných kouzlech, kdyby se jí někdo snažil přebrodit.V tom místě, jak stojíš, Brete, je nějaký předmět.Cítím, jak je zakrytý kouzly, aby ho nikdo neviděl." vysvětlovala spokojeně a byla na svůj objev pyšná.
"Ale jak se přes něj chceš dostat.Nevšiml jsem si, že by někdo z nás ovládal magii."
"Magii ne, ale elfský jazyk ano." usmála se hrdě, "Chce to jen správné slovo a most se tu objeví."
"No tak prosím.Hádej to správné slovo.Vůbec nikam nechvátáme.Máme spoustu času." mluvil ironicky Bret.Samuel byl jako omráčený.Jejich rozhovor poslouchal jedním uchem a vůbec o něm nepřemýšlel.
"Netvrdím, že to bude jednoduché." řekla Vlčice a zamyslela se, "Bude to nějaké slovo, které nepřítele rozhodně nenapadne.Něco co..."
"Postrádá." doplnil Bret.
"Ano!" usmála se Vlčice.
"Ale toho může být spousta."
"Tak co třeba chleba?" napadlo Samuel, který hleděl do země a opět jejich rozhovor moc nevnímal.
"Tentokrát ses netrefil." usmála se pobaveně, "Myslím, že to nebude nic hmotného, ale něco duševního." uvažovala.
"To nám moc nepomůže." kroutil hlavou Bret.
"Právě naopak." nesouhlasila, "Je to něco, co náš nepřítel nikdy nepoznal a nepozná."
"Tak něco zkus.Uvidíme, co se stane." navrhl Bret.
"Nilmë." vyslovila Vlčice, ale nic se nastalo, "Nossë." zkusila to znovu a opět nic.
"Tohle může trvat bůhví jak dlouho." povzdechl si Bret.
"Tak mi trochu pomoz!" došla jí trpělivost.
"Měl jsem jí rád, tak strašně rád." mluvil nepřítomně Samuel a hleděl stále do země, "Proč?Proč ona?"
Vlčice se napřímila.
"No jistě!Už to mám!Díky, Samueli, opět si nám pomohl.Melmë!"
vyslovila elfské slovo s plnou jistotou.Nic se ale opět nestalo.
"To nechápu." sedla si Vlčice, "Tohle muselo být ono.Proč to nefunguje?" ptala se sama sebe.
"Co to znamenalo?" zeptal se Bret.
"Láska." odfrkla si Vlčice.
"Myslím, že je to správné slovo.Jenom asi také nevíš, co to je." řekl trochu tiše Bret.
"Co tím chceš říct?!Já že jsem nepoznala lásku?!" rozčilovala se Vlčice a vycenila zuby, "Ale dobrá.Zkus to ty."
"Jo, ale jak bylo to slovo?"
"Melmë!" vykřikla netrpělivě Vlčice.Bret to zopakoval a opět nic.Vlčice se šibalsky ušklíbla.
"Ať to zkusí Samuel." napadlo Breta po chvilce mlčení.
"No, nevím, jestli se mu to bude zamlouvat je myšlenkami úplně jinde.Ale zkusit to můžeme." postavila se, "Samueli?"
Samuel poprvé odtrhl oči od země a pohlédl nepřítomně na Vlčici.
"Chci, abys vyslovil slovo melmë."
"A proč?" zeptal se unuděně.
"Samueli prosím." ozval se Bret.
"Nevím, na co vám to bude dobré, ale když na to trváte, tak tedy melmë." jakmile to Samuel vypustil z úst, přes řeku se začal rýsovat dřevěný, nádherně zdobený most.Vlčice spokojeně zavrčela a Bret se rozesmál.Se Samuelem to ani nehnulo a opět začal smutně hledět do země.Jediný pohyb, který udělal, bylo, že dal pokyn svému novému koni, aby se vydal na most.Vlčice i Bret se chvíli zdržovali, ale když viděli, že je moc bezpečný, vydali se za ním.
"Stále ale nechápu, proč to jemu fungovalo a nám ne." škrábal se Bret na hlavě.
"To je přeci jasné.Samuel cítil lásku k Malbíně, tkže..."
"Chceš tím snad říct, že Samuel umí milovat a já ne?Já jsem přece tak..."
"Ale to já přeci netvrdím.Nenechal jsi mě domluvit.My dva bychom se tam taky dostali, jenomže my jsme právě nemysleli na někoho, na kom nám záleží.Samuel ale ano.Nevnímal nás a myslel na Malbínu.Chápeš?Nestačí jen to slovo, to by bylo moc jednoduché.Musíš s tím slovem i cítit lásku, vnímat ji.Například takový Theobald by se sem nedostal.I kdyby znal heslo, most by se mu neukázal.Na nikom mu nezáleží.Je bezcitný.Bylo to všechno tak jednoduché!" vysvětlovala Vlčice hrdá sama na sebe.Bret už nic neříkal, zdálo se, že nad tím začal uvažovat.
"Jsem takový idiot." mluvil do země Samuel.Přešli most.
"Nyní jsme v Elfské říši.Myslím, že už o nás ví." řekla Vlčice.Samuel se rozhlédl a otevřel ústa užásem.Slunce ozářilo nádhernou krajinu.Tráva se zelenala, ptáci zpívali.Do jejich srdcí se jim vlila pohoda a Samuel se poprvé od Malbíniny smrti usmál.Samuel se ohlédl a most, přes který přešli, zmizel.Konečně začal trochu vnímat.Zase se mu zdálo, že za stromem se mihlo cosi dlouhovlasého.Zjistil, že tam Vlčice zírá taky.Pak se z lesa vynořila dívka.S vlasy světlými dlouhými až po pas, držící v ruce luk.Modrýma očima si prohlížela návštěvníky.Nesla se elegantně ve fialových šatech, které byli vystínované od tmavé fialové až po jemně fialovou.Samuel byl zase jako omráčený.Srdce mu poskočilo a nemohl myslet na nic jiného než na její krásu.Došla až k nim a Samuel ucítil jemnou vůni fialek.Vlčice se hluboce uklonila.
"Aranel." řekl zdvořile.
Dívka kývla hlavou na pozdrav, ale z jejího výrazu bylo znát, že Vlčici v oblibě nemá.Samuel si teď všiml špičatého ucha.Pak pohlédla na Samuela a v očích měla moudrost.
"Vítej, Samueli." lehce se poklonila a Samuel málem omdlel.Měla líbezný hlas.Ale nejvíce mu vrtalo hlavou, odkud zná jeho jméno.Bretovi došlo, že Samuel nebude schopen slova, a tak se ujal slova.
"Potřebujeme vaši pomoc.Našli jsme zraněného Jednorožce a pověděl, že jen vy máte lék."
A vzal ho do náručí.Samuel si toho nevšiml.Užasle zíral na Elfku.Elfka pohlédla překvapeně na jednorožce, a pak se otočila k lese.
"Tíralo!" zavolala a z lesa vyběhl mladý hnědovlasý Elf.Hluboce se Elfce poklonil.Pak spolu něco rozmlouvali.Mladý Elf se Samuelovi poklonil.Bret mu podal Jenofiru a ten s ní na místě zmizel.Bret otevřel ústa.Samuel stále hleděl na Elfku, tak si tohohle kouzla nevšiml.
"Následujte mne, iquista." promluvila Elfa.Bret, Samuel a Vlčice se vydali za ní.
"Kde je Jenofira?" zpamatoval se konečně Samuel.
"Ranhojič si ji odnesl." odpověděla.
"Kam?"
"Buď v klidu, Samueli.Je o ní dobře postaráno." odpověděla znovu.