Květen 2008

Hvězdný prach

24. května 2008 v 11:57
Hvězdný prach - Stardust
Originální název:
Stardust
Motto:
Příběh, který stvořila sama Fantazie
Typ filmu:
Fantasy, dobrodružný, romantický
Rok:
2007
Režie:
Matthew Vaughn
Popis:
Ten příběh začíná pádem hvězdy. Není se ostatně čemu divit, když se na jeho vzniku tolik hvězd podílelo. Napsal ho Neil Gaiman, jeden z nejčtenějších spisovatelů současnosti, režíroval Matthew Vaughn, autor stylově čisté gangsterky Po krk v extázi, a hrají v něm takoví herci jako Robert De Niro, Michelle Pfeiffer nebo Claire Danes. Říká se, že když padá hvězda, měl by si člověk něco přát a ono se mu to splní. Pokud si všichni výše zmínění tvůrci přáli natočit úžasnou podívanou, která naplní pravý obsah slova velkofilm, pak tahle pověra platí.

Tristan Thorne (Charlie Cox) je prosťáček z anglické vísky Zeď (příhodně pojmenované podle kamenného valu, který ji obklopuje a chrání před paralelním světem za jejími hranicemi). Miluje místní krasavici Victorii (Sienna Miller) a to tak, že je pro ni schopen čehokoliv. Třeba výpravy do zapovězeného světa za zdí, odkud jí hodlá přinést spadlou hvězdu. Netuší ovšem, že ta po svém dopadu získala podobu krásné dívky jménem Yvaine (Claire Danes) a že nebude jediný, kdo po ní touží. Proti sobě má přitom velmi mocné soupeře - všehoschopného prince, jemuž má hvězda pomoci k získání trůnu, a ohavnou čarodějnici (Michelle Pfeiffer), jíž by spořádání Yvainina srdce zajistilo věčné mládí a krásu.

Největším nepřítelem si ale nakonec bude Tristan sám, protože ho ani ve snu nenapadlo, že by se do dárku pro dívku svých snů mohl zamilovat. Pohádkový příběh pro všechny bez ohledu na "počet letokruhů", vznikl v roce 1997 původně jako komiks. Když ho o rok později Neil Gaiman přepracoval do knižní podoby a ta se okamžitě stala bestsellerem, začalo se mluvit o filmovém zpracování. Fantastická předloha si ale musela počkat až na chvíli, kdy budou její triky technicky realizovatelné tak, aby to nepůsobilo směšně.

Režisér Matthew Vaughn přitom tvrdí, že zvláštní efekty rozhodně nejsou klíčovou součástí filmu. "Je to jeden z nejúžasnějších příběhů, jaký jsem kdy četl. Pro mě je přitom vyprávění příběhu při filmování tou nejdůležitější disciplínou," říká tvůrce, jehož zápal prý na Gaimana zapůsobil natolik, že mu při úpravách scénáře nechal volnou ruku. "Když jsem si přečetl první verzi scénáře, doslova jsem zalapal po dechu. Přišlo mi to ještě vtipnější a napínavější než má vlastní předloha," přiznává autor díla, kterému se přezdívá "Nekonečný příběh 21. století". Přirovnání celkem sedí až na jeden kosmetický rozdíl - létajícího psa tu nahradil létající pirát s tváří Roberta De Niro.

Herci:

Charlie Cox jako TRISTAN THORN:
Charlie Cox
Claire Danes jako YVAINE:
Claire Danes
Sienna Miller jako VICTORIA:
Sienna Miller
Mark Strong jako SEPTIMUS:
















Michelle Pfeiffer jako LAMIA:
Michelle Pfeiffer



Sarah Alexander jako EMPUSA:

















Mark Williams jako BILLY:
















Robert De Niro jako kapitán SHAKESPEARE:
Robert De Niro

Co na to já? :D :
Na tenhle film jsem se těšila už hodně dlouho....trailer byl skvělý a co jsem slyšela všem se to líbilo...Od začátku až do konce jsem byla napnutá, jak to všechno dopadne...rozhodně mě dokázal pobavit a to hodně!!Musím říct, že těch neuvěřitelně ujetých scén je tam až až....:))) občas mi některé scény přišli až drastický, ale to k tomuhle filmu patří....nechybí tam ani romantika, ach ta láska nebeská... :))) je to skvěle natočený, krásný scény i efekty....herci byli skvělý, hlavně jsou dost ujetý :))) o příběhu ani nemluvě....pro mě je to jeden z nejoblíbenějších filmů, co se týče fantasy...bylo to vážně skvělý!!!! a moje nejoblíbenější postava? Septimus! :D záporák jak se patří a sluší!! :)))
Známka: 1*
Trailer:





Foto:

Hvězdný prach (Stardust)

Hvězdný prach (Stardust)

Hvězdný prach (Stardust)

Hvězdný prach (Stardust)
Hvězdný prach (Stardust)
Hvězdný prach (Stardust)

Kronika rodu Spiderwicků

24. května 2008 v 11:29
Kronika rodu Spiderwicků - Spiderwick Chronicles, The
Originální název:
Spiderwick Chronicles
Motto:
Jejich svět je blíž, než si myslíte...
Typ filmu:
Fantasy, dobrodužný, rodinný
Rok:
2008

Režie:
Mark Waters
Popis:
Dům prastrýce Spiderwicka, do kterého se sourozenci Jared, Simon a Mallory právě přistěhovali, vypadal už na první pohled velmi záhadně. A druhý pohled jim stačil k tomu, aby vytušili, že je na téhle divné adrese čeká největší dobrodružství jejich života. Kronika rodu Spiderwicků je adaptací populární stejnojmenné knižní série (vyšla i u nás), ve které ožívá fantastický svět obývaný ještě fantastičtějšími bytostmi. Pro jejich návštěvu nepotřebujete ani kouzelné skříně ani vlaky odjíždějící z neexistujících nástupišť. Ten svět je totiž mnohem blíž, než si myslíte. Když nejzvídavější z dětí, Jared, najde v jednom z pokojů knížku, na které je ručně psaná poznámka "Ať se ji nikdo nikdy neopovažuje číst", pochopitelně ji okamžitě otevře. Autor - jeho strýc Arthur Spiderwick - v ní popisuje magické bytosti, které žijí kolem jeho lehce strašidelného sídla. Mazaného plivníka Hogsqueala, bandu nebezpečných goblinů, nádherné víly a tajemné skřítky ale může vidět jenom ten, kdo se na ně dívá skrz kouzelný "kámen ke koukání" nebo komu uvízl v oku plivníkův plivanec. Kniha ale není pouhým průvodcem po alternativním světě a jeho obyvatelích, ale zároveň v sobě skrývá zdroj moci nad ním. I proto o její získání usiluje zlobr Mulgarath, jeho nejnebezpečnější obyvatel. Na Jaredovi, Simonovi a Mallory bude, aby před ním zachránili nejen tuhle říši fantazie, ale taky sami sebe.

Režiséra Marka Waterse (Mezi námi děvčaty, Protivný sprostý holky) nadchla představa natočit dobrodružný příběh, který je na jedné straně fantasy a na straně druhé pevně ukotvený v realitě a v současnosti. "S našimi hrdiny se může ztotožnit každý dětský divák. Proti své vůli se přestěhovali do nového domu a neznámého prostředí, které krok za krokem prozkoumávají a objevují. To zažil snad každý z nás, včetně pocitu, že v našem světě kromě nás žijí různé zvláštní bytosti, které nevidíme," říká Waters.

Zvědavá dvojčata Jareda a Simona si zahrál Freddie Highmore (Karlík a továrna na čokoládu), jejich starší sestru s pečovatelskými sklony Sarah Bolger (In America), na svůj věk velmi zkušení herci. Všem třem sourozencům pak zdatně sekundují počítačově animovaná monstra, která přivedl na svět multioscarový tým trikařů ze slavné společnosti Industrial Light & Magic. "Strašidelné domy skrývající řadu tajemství, fantastické světy se spoustou úžasných bytostí, to všechno nás lákalo, když jsme byli malí, a myslím, že se děti od té doby nezměnily," říká producent Mark Canton.

Herci:


Freddie Highmore jako JARED GRACE a SIMON GRACE:
Freddie Highmore
Sarah Bolger jako MALLORY GRACE:
Sarah Bolger (I)
Mary-Louise Parker jako HELEN GRACE:
Mary-Louise Parker
Joan Plowirght jako AUNT LUCINDA SPIDERWICK:

















David Strathairn jako ARTHUR SPIDERWICK:
David Strathairn
Co na to já? :D :
Na tenhle film jsem se dostala náhodou a rychle...a rozhodně jsem nelitovala....tenhle film byl skvělej, je napínavý, zajímavý i celkem legrační...prostě klasická fantasy....esli máte možnost, jdite na to do kina :)))
Známka: 1-
Trailer:






Foto:

Kronika rodu Spiderwicků (Spiderwick Chronicles, The)


Kronika rodu Spiderwicků (Spiderwick Chronicles, The)

Kronika rodu Spiderwicků (Spiderwick Chronicles, The)

Kronika rodu Spiderwicků (Spiderwick Chronicles, The)

Kronika rodu Spiderwicků (Spiderwick Chronicles, The)


Kronika rodu Spiderwicků (Spiderwick Chronicles, The)
Kronika rodu Spiderwicků (Spiderwick Chronicles, The)


Kronika rodu Spiderwicků (Spiderwick Chronicles, The)



Kapitola 26. Příliš brzo na bitvu

18. května 2008 v 12:01
A je tu další slíbená kapitolka se slíbeným dějem...snad se bude líbit :)))
Kapitola 26. Příliš brzo na bitvu
Spoustu Elfů večeřelo ve velké jídelně.Samuel zdrženlivě nakoukl do místnosti, všechny pohledy nyní spočívali na něm.Rozpačitě se usmál, vešel dovnitř.Elfové se zvedli a poklonili.Pokynul jim rukou, ať se posadí zpět ke stolu a nerušeně se pokračují v jídle.Civěli na něj však dál.
"Ehm…" odkašlal si, "Předem bych se chtěl omluvit, že jsem se opozdil na večeři.Přesněji řečeno, nemám hlad.Chci vás jenom poprosit o maličkost.Přál bych si být zcela nerušen.Cítím se unaven." Pan Dag se šibalsky usmíval, byl jediný v jídelně, kdo věděl, co má dneska Magiro za lubem.Ostatní Elfové podivně koukali, nejspíš si myslely, že se asi někde praštil do hlavy a už mu to absolutně nemyslí.Samuela to nevyvedlo z míry a pokračoval.
"Nepřeji si být ničím a nikým rušen.Rozumíte?" Elfové rozpačitě přikývli, "Děkuji."
Už se měl k odchodu, královna ho zastavila.
"Neviděl jsi Rosemyho?Vždy byl u jídla přítomen.Dneska ne.Nějak se mi to nezdá." Zakroutila hlavou.
"Ehm…No neviděl." Zalhal a doufal, že si Rosemy vymyslí přijatelnou výmluvu.
"No, co se dá dělat.Přeji dobrou noc." Usmála se královna.
"Dobrou jí tedy potřebuji." Zabroukal si tiše pod nos a odešel.Zaslechl, jak to v místnosti hlasitě zašumělo nechápavými hlasy. Zkontroloval, jestli ho někdo nesleduje a vydal se na nádvoří.Pár Elfů tam postávalo, a když spatřili Samuela, hluboce se poklonily a hleděli na něj, dokud jim nezmizel za bránou vedoucí z hradu.Kličkoval mezi stromy a utíkal jako splašený.Na konci lesa se zastavil a unaveně oddechoval.
"Magiro!" chytl ho kdo si za rameno.Lekl se a odstrčil neznámého od sebe.
"To jsem já, ty hlupáku!" poznal hlas Rosemyho.Spadl mu kámen ze srdce.
"Jsi si jistý?Chceš to opravdu udělat?Skutečně je to nebezpečné, nemusel by ses vrátit živý." Mluvil klidně, až sladce, že to Samuelovi přišlo nepříjemné.
"O co ti jde, Rosemy?Moc dobře vím, že o mě ne.Strachuješ se o svou pozici?Chceš…"
"Zmlkni!" zavřeštěl.Samuel se lekl po druhé.Rudé oči se výhružně dívaly do těch jeho, uchopil ho za ramena a stiskl.
"Dobře mě teď poslouchej.Nejde mi o žádnou pozici u královny.Je tu něco, čemu musím zabránit.Slyšel jsi někdy o Knize Osudu?" mluvil, jako by ho něco neuvěřitelně děsilo, když vyslovil Kniha Osudu, zasekl se mu hlas.Zdálo se, jako by se mu ta slova zasekla v krku.Jako by se jich štítil.Samuela to vyvedlo z míry.
"Ne-neslyšel.." vykoktal.
Rosemy náhle vypadal, jako by ho přešla chuť mluvit, o tom, co nakousl, pustil Samuela a napřímil se.
"Tak tedy…" začal, "Zruším kouzla kolem mostu.Zabavím stráž, pokud to bude nutné.Udělám všechno potřebné, aby ses dostal tam a bezpečně a nesledovaně zpět."
Ani nepohlédl na Samuelův udivený výraz a na místě se vypařil jako pára.
Okamžik stál jako opařený.Když se vzpamatoval, schoval se za nejbližší strom.Pozoroval strážné Elfy u neviditelného mostu.Stalo se něco zvláštního.Elfové sklopili hlavy, vypadali, jako když hluboce spí.Modravé světlo prolétlo přes celou řeku.Vyškrábal se ze svého úkrytu, přitom stačil zakopnout o kořen.Rozběhl se jako splašený k spícím Elfům.
"Melmë!" zašeptal do ticha a před jeho zraky se rýsoval most.Rychle přes něho přeběhl.Modravé paprsky se objevily znovu, most zmizel.Celá Elfská říše, jako by se ztratila.Připadal si jako na konci světa, za řekou nebylo nic, jen pouhá černočerná tma.Přepadla ho veliká obava a podivný pocit.Je tu sám, bez přátel, stráží, kouzlit neumí a všude kolem mohou být schovaní Theobaldovi vojáci.Až nyní si uvědomil v jakém je nebezpečí, a jak ohrozil Elfskou zemi, pokud byl spatřen.Slunce se už dávno schovalo za obzor, suchá planina vypadala děsivěji než v denním světle.Na okamžik rozmýšlel, jestli se nevrátí zpátky, pohled na Malbínino mrtvé tělo vyvolalo v Samuelovi zdrcující pocit.Rozpomněl na záchranu svého Jednorožce, Jenofiry.Věděl, co musí učinit, najít ten meč.Jeho meč, prastarý meč s nápisem Magiro.Neúprosně hledal.Nenalezl ani tělo padlých vojáků, ani mršinu Malbíninu, žádnou krev, žádné stopy po bitvě, dokonce ani ten meč.
"Musí tu být!" rozčiloval se a kopl do kamene.Vypískl bolestí, a v ten samí okamžik uslyšel šustivý zvuk.Vyděsil se a ztuhl jako kamen.Vystřelilo to ze křoví jako šipka, nad hlavou se Samuelovi vznášelo něco obrovského s křídly a dlouhým ocasem.Hrozivě to zafrkalo do tmy, z nozder vyšlehl ohnivý plamen.Přistálo to hned vedle vystrašeného mladíka.Poznal, kdo to je.Byl to drak, ten drak, kterému s Bretem zalhali, že patří k Theobaldovi.
"Setkáváme se opět, mladý muži.Koukám, že nyní cestuješ sám bez toho tlouštíka.A kde máš svou kobylu?" vycenil zuby v úsměv.Samuela by snad nikdy nenapadlo přátelské chování draků.Jsou děsivý, neposlušný a nejraději ze všeho jedí.
"Padla v jedné z bitev.Ani bych se nedivil, kdybys jí měl k obědu." řekl nejspíš trochu provokativně.Drak přimhouřil své velké oči a pak se rozchechtal.Jeho hlasitý chraptivý smích se rozlehl po planině.
"Tak to se ti povedlo!" smál se dál, "Nejím koně, to lidé chutnají lépe.Zrovna teď mám chuť na mladé maso, nenabídneš?" dal se do smíchu ještě více.Samuel bezdechu civěl na draka.
"Dělám si legraci.Rád děsím lidi.Vypadáme sice jako nelítostní tvorové, kteří se povalují nebo jedí, ale vždy tomu není tak, můj rod má rád humor.Patřím k rodu draků z jihu.V naší zemi není už co jíst, řeky, rybníky vyschly.Vypadá to tam jako takhle, suchá pustina bez zelenavé trávy, bez života.Květiny, stromy zvadly, zvěř odtáhla na sever.Zbyl tam jenom černý povlak.A děje se to i zde.Není kam utéct.Každého se to dotkne.Vím jistě, pronikne to i do Elfské říše.Je to prozatím svobodná země, kde zkáza nepřišla na své.Je jen otázka času, kdy ale ledy povolí a země Elfů podlehne nezadržitelnému konci." Na chvíli se odmlčel, "Král Theobald našemu rodu dovolil zde pobývat a lovit pod podmínkou, že mu budeme sloužit.Neměli jsme na vybranou, náš rod byl odsouzen k smrti.Nemohl jsem dopustit, aby má rodina zemřela." Domluvil.Samuel nebyl schopen slova, tohle netušil.Drak se lehce usmál"A co ty tady takhle sám pohledáváš?Blíží se sem Theobaldovo vojsko, nepatříš snad k nim?Brzy zde budou.Předpokládám, že o tom plánu víš.Máš tu snad na ně čekat?"
Stál beze slova.Přál si být s Bretem, ten by si věděl rady.Nezpanikařil by jako on.
"Hledám meč." Řekl bez rozmýšlení.Nemohl ztrácet čas.
"Meč?Tady?" podivil se.
"Ano, přesně tu.Ztratil jsem ho v bitvě.Měl by zde někde ležet!" a dal se do pátrání.Drak vyletěl do výše a kroužil nad planinou.Pak se prudce snesl k zemi, na to hned zase vyletěl a přistál zase u Samuelových nohou.Pustil k nim meč a vítězoslavně se usmál.
"Nevím, jak ti poděkovat." Poplácal ho u nozder a drak vyfoukl kouř.Sebral meč ze země, zachvátil ho pocit bezpečí.Planinou se přehnal vánek.Samuelovi vlasy se roztancovaly ve větru a dolehl k němu zvuk koňských kopyt a šeptavý hlas vojáků.
"Dorazili." řekl drak.
Samuel rozpačitě svíral meč.Každou chvíli muže zemřít.Pokud s vojáky cestuje Theobald, nemá nejmenší šanci.Theobald je mocný čaroděj a on neschopný hlupák.Bezmyšlenkovitě se rozběhl k řece, než k ní však doběhl, zasáhl ho šíp přímo do paže.Drak zafuněl a odletěl pryč.Samuel nevěděl, jestli to udělal ze strachu nebo proto, aby ho nemusel zabít.Teď přece musí vědět, že Samuel nepatří k Theobaldovi.Další roj šípů mu prosvištěl nad hlavou.
"ZPÁTKY K ŘECE!" zaburácel nepříjemný hlas.Věděl hned komu patří.Sebral všechnu odvahu a rozběhl se k neviditelnému mostu.Chystal se říci slovo, které ho z tohoto proklatého místa dostane do bezpečí.
"NE!NEVYSLOVUJ HO!DOSTALI BY SE DO NAŠÍ ZEMĚ!K ZEMI!" zařval.Samuel lehl na zem.Rosemy se doplazil k němu.
"Nesmíme na druhou stranu.Elfové jsou na cestě, musí jinou cestou.Teď mě dobře poslouchej.Jsi Magiro!Každá Magiro ovládala kouzla!I ty je máš, nech jim volný průstup.Uvolni se.Máš meč!" mluvil tak naléhavě, až to Samuela samotného dojímalo.
"Nikdy jsem to nezkoušel."
"Ale ano!Ten most se přece neobjeví, pokud nemáš kouzelné schopnosti.Magiro, soustřeď se!Kouzlí se elfsky…"
"Neumím vaší řeč!" skočil Rosemymu naštvaně do řeči.
Další šípy, křik vojáků, dusot koňských kopyt, nebe se rozsvítilo barevnými pásy světla vyslaných kouzel.Rosemy mávnutím ruky odstranil z oblohy barevné pásy, a šípy se rozpadli jako by byli z písku.
"Umíš, máš ji v krvi, jako každý Elf.Musíš se soustředit, musíš mi pomoct, jinak zemřeme oba.A to nesmím dovolit, ty musíš žít!" křičel.Vojáci už byli blízko.Rosemy vstal a výhružně zařval.Samuel se sebral, vstal a uchopil pevně meč.
"KOUZLI, MAGIRO!" zakřičel Rosemy.Odvaha a rozhodnost prostoupila Samuela od hlavy až k patě.Přestal se bát.Stál po boku Rosemyho, ten ho povzbuzoval a věřil.Nepoznával ho, ale byl rád za jeho nový přístup k němu samotnému.Sevřel meč.
"NÁRË! Vykřikl.Od rukojeti meče se protáhli zelené pásy až do špičky, pak vystřelily a celou pláň osvítil zelený oheň.Několika vojákům se podařilo prchnout zpátky do hor, ty kteří to nestihli, padali k zemi jako domečky z karet.Zabolelo ho trochu u srdce, vidět jak umírají koně, ale neztrácel odvahu.Chtěl přežít a chtěl zachránit Rosemyho, chtěl zachránit elfskou zemi, už se nemohl dívat, jak všichni nasazují životy.Zelený oheň zmizel.Planina opět potemněla, a však Rosemyho udivený výraz nemohl přehlédnout.Chvíli vše ztichlo, pak ale začala další sprška šípů, hlasité výkřiky a ten nejodpornější hlas na světě.
"DO BOJE, VY ZBABĚLCI!ZABÍJTE TOHO ELFA!DRUHÉHO NECHTE MĚ!"
Samuel nepochyboval o tom, že ho právě král poznal.Nyní se už bál, nyní měl strach o sebe.Nad jejich hlavami se vznášeli Elfové.Kupili se tu.Bylo jich několik tisíc.Seřadili se do bojového útvaru.První stáli lukostřelci, za nimi Elfové s meči.A zbytek Elfů používala kouzla.Rosemy se k nim nepřidal, stál vedle Samuela a sledoval, jak jim těla Elfů zahradily výhled na pokračující bitvu.
"ODVEĎ SAMUELA DO BEZPEČÍ, ROSEMY!" poznal naléhavý hlas své královny.Rosemy chytl Samuela za paži, bránil se.
"NE!Nechte mě, chci bojovat!Nenechám je tu!Zabiju krále, zabiju!Pusť mě, rozkazuji ti, pusť mě!" Rosemy jakoby neslyšel.
"Dostali jsme se sem vzduchem.Draci nám pomohli.Král neměl šanci vidět, odkud jsme přišli.Vezmou vás zase zpátky.JDITE!" zavelela královna a připravila se vyslovení kouzelné formule.
"NIKAM NEJDU!" bránil se Samuel.Nohy se mu odlepily od země.Kouzla ozářily oblohu a dění na zemi.Než se mu zatemnělo před očima, spatřil veliké vojsko Elfů i vojáků krále Theobalda.

Titanic

12. května 2008 v 19:17 -) Jednorázovky
Píše se datum 13.4. 2008. Neliší se od jiných dnů, je to obyčejné datum vepsáno v kalendáři. Zvýrazněno jen proto, že je neděle. Nepřipadá mi zvláštní, obyčejné probuzení do nového slunečného dne, stejná legrace s mojí sestřenicí, vskutku nezajímavý den v mém životě. V této poslední větě jsem se však mýlím. A uvědomím si to, až když přijde strejda s návrhem, že bychom mohli navštívit muzeum s vylovenými artefakty z Titanicu. Je to jedinečná příležitost něco takového spatřit.
Teta nesouhlasí a nechce o něčem takovém slyšet. Ceny jsou vysoké a musím jí dát za pravdu, že kdybychom tam šli já, teta, strýc a moje dvě sestřenky vyjde nám to na ohromnou cenu a to nepřipadá v úvahu.
Taková příležitost se opravdu vyskytne jednou za život. Sdílím tuto myšlenku společně se strejdou. Snaží se s tímto argumentem přesvědčovat také tetu, která si však stále stájí za svém.
Strejda nám pak nakonec oznamuje, že tam opravdu vyrazíme, ale jen tři. On, já a moje sestřenice.S penězi si hlavu nelámáme hlavu. Taková šance už možná nikdy nebude.
Dorazíme do Brna a vystoupíme u muzea. Padá na mě neuvěřitelná zvědavost a nedočkavost, a když jsem tam vstoupím omámí mě zvláštní pocit. Jsem tu…
U vchodu do muzea nás zastavuje paní a poprosila, abychom si vytáhli palubní lístek s jménem osoby, která opravdu plula na Titanicu. Nerozmýšlím se a sáhnu po prvním, co mi přijde na oči. Paráda! Usmívám jsem se. Svírám v ruce kopii palubního lístku se jménem ženy, která opravdu existovala. Přečtu o ní, co bylo napsáno na lístku. Snažím se alespoň si představit, kdo to byl, jak vypadala, jaká byla, co chtěla, jak se cítila, když zjistila, že Titanic půjde ke dnu, co prožívala. Jsem jako opařená. Ohromující a zvláštní pocit. Jméno ženy mi utkví v paměti. Mé myšlenky se zastaví u data 10.dubna roku 1912. Vypustím jsem svoji fantazii a představím si obyčejnou ženu, jak spěchá se svými čtyřmi dětmi na palubu Titanicu. Ustrašená a zároveň štastná, že za pár dní se shledá se svým mužem, který imigroval do Chicaga před dvěma lety po velké stávce ve Švédsku a ušetřil mnoho peněz, aby mohl poslat pro svou milovanou ženu a děti. Snila jsem, jak v náručí svírá dvouletého Gostu a pravou rukou vede tříletého Stina. Osmiletý Torburg a šestiletý Paul pokulhávají za ní a nesou pár zavazedel na cestu. Paní Nils Palssonová (Alma Cornelia Berglundová) jsem si vybavila jako mladou, pohublou ženu, prostě oblečenou a věčně upracovanou, aby uživila své čtyři děti. Dozvídám se o ni, že žila v Bjuvu ve Švédsku a měla 29 let. Měla sice dostatek peněz, aby se svezla na palubě Titanicu, ale stále to nestačilo na druhou na tož na první třídu, cestovala tedy ve třídě třetí. A to jak už víme byla pro nejchudší návštěvníky. Neměli tam samozřejmě takový servis, jako ve dvou dalších třídách, ale za to prý se tam nejpohodlněji spalo. Vrátila jsem se do doby, kdy se v kalendáři objevil rok 1912 a vidím ženu, jak přechází po molu, aby se dostala na palubu. Prokáže svou totožnost i palubní lístek a přesvědčí dozorce, že ona i její děti nemají vši a jinou podobnou verbeš, a pak neúprosně hledá číslo své kajuty. I já právě vstoupuji do první části muzea. Poslouchám slabounké vrčení a šloupáchání mořské vody a lehký vánek osvěží mé tváře. Opravdu si připadám jako bych vstoupila na palubu. Se zájmem pozoruji a čtu informace o navrhnutí a stavění lodi. Čtu životopisy o významných lidech, kteří se na stavbě Titanicu podíleli. Přemýšlím, jak se cítili, když měl Titanic poprvé odjet na svou první plavbu. Jistě museli být pyšní na tak velkou a přepychovou loď, a proto se ani nedivím, že byli všichni přesvědčení, že je to bezpečná a nepotopitelná loď a jak víme, byly zde záchranné čluny ani ne pro polovinu lidí. Jistě o bezpečné plavbě byla přesvědčena i Alma. Uložila své věci do skříně a vydala se se svými dětmi na palubu, aby zamávala na rozloučenou všem svým přátelům, kteří se s ní už nikdy nesetkají.
Další místnost obsahuje poplachový zvon, na který třikrát zazvonil mladý hlídač a s větou: Ledovec přímo před námi, varoval před osudnou srážkou. Fascinuje mě to. Civím na zvon a dala bych nevím co, abych se ho mohla dotknout. Bohužel to nebylo možné. Věděla jsem, že muž, který varoval kapitána, na Titanicu nepřežil. Zase ten zvláštní pocit. Co pak asi dělala Alma se svými dětmi? Uspávala své dva nejmladší syny? Nebo stála na palubě a těšila se na svého milovaného muže a shlížela na nekonečný oceán? Loď plula tou nejrychlejší rychlostí, kterou mohla. Třikrát přišlo kapitánovi Edwardovi Johnovi Smithovi, pro kterého mimochodem plavba na Titanicu měla být poslední, neboť se rozhodl jít do důchodu, varování před ledovci. Kdyby například nařídil ubrat rychlost, dát větší pozor na ledovce. Nic takového. Chtěl ukázat, co Titanic dokáže, byl pyšný, že je na této lodi kapitánem, a jeho přesvědčení, že je to loď nepotopitelná jenom potvrzovala to, že to byl naivní trouba. Hledím na jeho fotografii, kde hrdě stojí s rukama založenýma na prsou, v bílé uniformě a odhodlaným a statečným pohledem. Jestli pak se s ním Alma setkala?
V další místnosti se kochám různými věcmi a drahocennostmi z potopené lodě. Nepopsatelný pocit, když si prohlížím věci, které kdysi patřili lidem, jenž se stali obětmi největší lodní katastrofy. Co asi zažívali, když šla loď ke dnu? Jakou hrůzu museli prožívat do posledního výdechu? Jak asi zemřeli? Utonuli? Zemřeli na podchlazení? Či snad jim osud připravil radostnější pocit a ocitli se jedním ze záchranných člunů? Hleděla jsem na věci, které kdysi nosili a které se potopili s největší lodí. Napadla mě otázka. Neměly ty věci zůstat na dně Atlantického oceánu, kde odpočívaly tolik let? Neměly tam zůstat pohřbeny i s lodí, a pak zmizet? Pozoruji ty věci! Oblečení, šperky, peníze, lístky a dokonce vzorky voňavek, které dosud voněli. Patřili jednomu obchodníkovi, který vezl 65 vzorků do Ameriky. Zachránil se, ale jeho voňavky šly ke dnu a podařilo se jich zachránit 62! V této místnosti se cítím jako v jídelně první třídy. Vážná hudba vás vrátila o tolik let zpátky, že jste opravdu cítíte jako na Titanicu.
Další místnost je o něco smutnější. Na obrazovce běží video o tom, jak přišla ke zkáze nejslavnější loď. Dozvídám se o úvaze, kde tvrdili, že kdyby Titanic narazil předkem, tak by loď vydržela do příjezdu jiné lodě, která tam měla být za čtyři hodiny. Ale nařídili ji otočit. A dál to vyprávět nemusím. Všichni její tragický osud známe. Umíme nazpaměť každý další krok, jak se Titanic postupně potápěl. Jeho osud byl zpečetěn.
Můžete se dotknout ledovce, do jakého údajně narazil Titanic. Kvůli kusu hloupého ledu byl zatracen život ticíců lidí. Každý sehrál na lodi svou úlohu, každý měl svůj vlastní zážitek, každého známe jménem. Jejich jména byla zapsána a navždy se budou připomínat. Co asi dělala Alma? Byla uvězněna v kajutách třetí třídy a nemohla ven? Zemřela statečně? Dostala se na palubu a snažila se zachránit své děti a dostat je na záchranný člun? Povedlo se jí to? Otazníky mi létaly hlavou jeden za druhým? Kapitán Smith byl naposledy spatřen na kapitánském můstku. Myslím, že se potopil i s lodí. Možná měl výčitky svědomí? Možná byl přesvědčený, že nemají naději…možná už konečně přišel na to, že byl moc naivní, a že tento osud Titanicu mohl změnit. Nemohl snad přenést přes srdce, že bude moct za smrt mnoho nevinných lidí, kteří se chtěli dostat do Ameriky, ať už kvůli práci, rodině nebo něčemu úplně jinému. Všichni do něho vkládali velkou důvěru, dokonce uspořádali večírek, kde mu děkovali za bezpečnou cestu do Ameriky.
Je pro mě nepředstavitelné, co se na lodi do poslední chvíle odehrávalo. Jak se cítili lidé, jenž věděli, že jejich život je u konce? Co dělali v poslední chvíli? A co ty, co byli zachráněny? Nemohli o tom ani promluvit, při každé vzpomínce se zhroutili…to už mluví za vše, muselo to být strašné.
A co moje Alma s dětmi? Prohlížím si další artefakty. Talíře, nádoby na vaření, kousek plechu uříznutý z Titanicu, okno, kdopak z něj asi hleděl na moře? Úzkost na mě padá ze všech stran, a když jsem se postavím před tabuli s obětmi, očima těkám po jménech, a pak ji uvidím. Nils Palsssonová Alma Cornelia Berglundová…nepřežila.

Kapitola 3. Kdo je to?

11. května 2008 v 12:25 -) Ela Schillerová
Takže tady je další slíbená kapitola....Snad také stále víte, o čem je.... :)))
Kapitola 3. Kdo je to?
U snídaně byly obě sestry nezvykle potichu.Nezavadily o sebe jediným pohledem, mlčky se vrtali v jídle a občas si smutně povzdechli.Maggie si podivného chování svých dcer všimla, a když se zeptala, proč je dnes snídaně tak klidná, zvedli hlavu, chvíli na svou matku hloupě civěli a poté opět začali nožem píchat do suchého toustu.Maggie vstala ze židle a nechala holky, ať si dělají, co se jim zlíbí.Zadívala se z okna na zahradu svých sousedů.Ratolesti běhali po zahradě a hlasitě se při tom smáli.Když zpozorovali svou sousedku, zamávali na pozdrav.Maggie se zářivě usmála.Malá Anna vyplašeně zvedala hlavu k nebi a rozrušeně své starší sestře ukazovala něco matného, co se vznášelo ve vzduchu.Maggie neodolala a pohlédla na oblohu také.To něco matného právě přistálo na parapetu jejího okna.Sousedovic děti zírali s otevřenou pusou.Maggie vzala sovičku na ukazováček a posadila na stůl.
"Fůj, mami!" vyjekla vzápětí Kamila a prudce se odsunula od stolu.Mamka věnovala své dceři nepříjemný pohled, pohladila sovu po zobáčku a vytáhla z kapsy pár zrníček.
"Tohle je Terezka." Představila svou sovu, "Měla jsem jí ve škole.A i ty, Elo, musíš mít nějaké zvíře."
Ela zvedla hlavu, prohlédla si sovičku a usmála se.
"Je roztomilá.A já už mám zvíře, vezmu si s sebou přece Maxe."
Matka ji opětovala úsměv, nic nenamítala.Za to Kamila vyprskla smíchy.
"S takovou obludou bych se nechlubila."
"Sklapni!" vyjela po ní Ela a mrštila po ní svůj toust, teď už namazaný marmeládou, s mlasknutím se Kamile přilepil na žluté letní šaty.Znechuceně si snídaní odlepila, chystala ho hodit zpátky, náhle se nemohla ani pohnout, ani promluvit.I Ela na tom byla stejně.Maggie na své dcery mířila nasupeně hůlkou.
"OKAMŽITĚ-TOHO-ZANECHTE!" zakřičela každé slovo zřetelně.Sestry mohli zase volně dýchat, hodily po sobě nenávistným pohledem a vyplázli na sebe jazyk.Maggie mávnutím hůlky Kamile vyčistila šaty.
"Tak…jestli už jste dojedli, vyjedeme na nákupy.Ela potřebuje spoustu věcí a my je musíme sehnat ještě dnes.Elo, vezmi s sebou talíř s buchtami, stavíme se u Řeháčků." Starší dcera poslechla.Nasedli do auta a vyjeli do probouzející se vesnice.Maggie přibrzdila u domu její nejlepší kamarádky.Ela nadšeně vystoupila a za mířila ke dveřím.Kolem nohou se jí začal omotávat Lendin kocour Bojan.Zazvonila na zvonek, který asi třikrát po sobě zahrál melodii Rolničky, rolničky.Jak tu melodii nenáviděla.Žádné známky krků, ani pohybu.Zklamaně se vrátila zpátky do auta.
"Nevadí, stavím se k nim zítra."
Maggie zastavila hned za Albrechticemi.Vystoupila a gestem pokynula holkám, aby jí následovali.Nechápavě uposlechli a brouzdali se prašnou cestou.Po pár metrech se matka zastavila a se zaujetím něco hledala, za pár minut se vítězoslavně usmála.V dlani svírala obyčejný kámen.
"Snad jste si nemysleli, že do Prahy pojedeme autem?Takhle je to o hodně pohodlnější a hlavně rychlejší.Budeme cestovat přenášedlem.Dotkněte se kamene, holky."
Poslechli.Napjatě čekali, co se bude dít.Za sekundu měli divný pocit, hlava se jim zatočila, nestáli nohama pevně na zemi.Ele se udělalo mdlo, pak ucítila pod nohami pevnou zem a sesula se k zemi.Kamila se začala hlasitě smát a matka ji napomenula.Vyškrábala se na nohy, konečně se mohla volně rozhlédnout.Byli v nějaké velice úzké uličce na schodech.Když sešli těch schodech, byli u Vltavy.Ušli pár stop a zůstali stát u zrezivělých dveří.Maggie mávla hůlkou a dveře se otevřeli, ocitli se v další uličce.Na rozdíl od té první byla široká a bylo zde neuvěřitelně rušno.Lidé měli podivné oblečení, nosili si košťata, sovy nebo cokoli jiného.
"Co to je za strašidla?" šklebila se Kamila.
"Čarodějky a kouzelníci.Vítejte v pražské nejširší ulici." Usmála se Maggie.Ela ani nedýchala, byl to úžasný pocit.Se zájmem si prohlížela vše, co míjeli.
"Nejprve půjdeme pro hůlku, Elo." Zamířila do obrovského obchodu s názvem Pražské hůlky.Ocitli se v místnosti plného dřevěných hůlek.Byli všude a bylo jich mnoho.Ela civěla s otevřenými ústy.
"Hůlku pro dceru?" zeptala se usměvavá žena.
"Ano, pro tuhle." Ukázala na Eleonoru.Žena, která byla nejspíš prodavačka, si zblízka prohlédla Elu, pak se napřímila a usmála.Už to mám.Odcupitala za vysoké regály.Za okamžik byl zpátky u nich, dala Ele hůlku a čekala.Nic.Však prodavačka se usmála.Maggie zaplatila a odešli z obchodu.Eleonora se nemohla vynadívat na sovu hůlku, byla sněhobílá a hladká.
"Je strašná, ta prodavačka vůbec nemá vkus." Zkritizovala to jako obvykle Kamila.
"Ty jenom závidíš, že vlastní hůlku ještě nemáš." Řekla Ela.Kamila jí kopla do nohy.Ela na svou sestru namířila hůlkou.
"Zkus to ještě jednou!" vyštěkla na Kamilu.Několik kolemjdoucích se zastavilo a pozorovalo nechápavě dívky.
"No tak!Přestaňte, poutáte na sebe moc pozornosti!" šeptla mamka.
"To přece dělá Kamile dobře, že?" zaculila se Ela a hůlku zastrčila za kalhoty.
Nakoupili spoustu učebnic, knih a školní uniformu, která se Ele vůbec nezamlouvala.
"Vždyť se na mě podívej, mami, vypadám v tom jako pytel."
"Právě naopak, krásně ti vynikla postava a prsa." Libovala si mamka.
"Je to pěkný, ale Ele to nesluší." Prohlížela si jí i Kamila.
Uniforma tvořila krátkou sukni a přilehlé tílko, jeho součástí byl i čarodějnický klobouček.Jako přehoz přes ramena sloužil, pro Elu kus nechutné látky, která se navlékla jen přes hlavu.Koupili to v bílé barvě a Ela byla naštvaná.
"Proč v bílé?Já tu barvu nesnáším!"
"Nech už toho, tvá uniforma se stejně zbarví do odstínu koleje, do které budeš zvolena." Uklidnila jí mamka.
"Jaké jsou tam barvy?" optala se Kamila.
"Žlutá a Zelená."
"Ty nejsou zase tak špatné." Oddychla si Ela.
Vrátily se domů až pozdě večer.Byli unavení po celodenním běhání po Široké ulici.Maggie uvařila rychlou večeři.Kamila nejedla, neměla chuť k jídlu a odebrala se do svého pokoje.Ela s matkou osaměla.Byla připravená se zeptat na dopis, který našla v jedné z jejich bývalých učebnic.
"Mami, mám jednu strašně důležitou otázku.Jde o ten dopis, o který jsme se s Kamilou hádali.Dám ti ho přečíst a musíš mi to vysvětlit." Mluvila tiše, aby třeba Kamila něco nezaslechla.Podstrčila své matce záhadný dopis, který měla stále schovaný u sebe.Mamka se na svou dceru nechápavě podívala, vzala si dopis a přečetla si ho.Ela čekala nějaké zděšení, náhlý příval vzpomínek.Maggie seděla klidně, stejně tak ho odložila na stůl.
"Kde jsi to našla?"
"V jedné z tvých bývalých učebnic."
"Tam nejsou jenom moje učebnice, jsou tam i učebnice otcovy, které používal na své škole v Bradavicích."
"Ale mami, tohle psala dívka, navíc se jmenuje stejně jako ty.Vidíš," přisunula dopis blíž, "Maggie Schillerová."
"Elo, já se v té době jmenovala Jiráková.Schillerová jsem se jmenovala, až když jsem si vzala tvého otce Patrica Schillera.Tenhle dopis vidím poprvé a stejně tak nevím, kdo ho psal." Vysvětlila v klidu.
"A co Patricova matka?" napadlo Elu.
"Máš pravdu!" usmála se Maggie, "Ano, Patricova matka se jmenuje stejně jako já."
"Chceš říci jmenovala." Opravila jí Ela.
"Nikoli.Patricova matka žije stále v Londýně."
"Co?!Víš to jistě?" zírala.Vzpomněla si na ducha ženy, který ji neustále oslovoval "vnučko".
"Ano, jsem s ní ve spojení.Přeje si vás vidět.Ale já to odmítám.S Patricem jsem už nadobro skončila.Nemá o vás zájem a já nechci mít s jeho rodinnou nic společného." Změnil se jí smutný výraz, když začala mluvit o otci.
"Co?!Mami, proč si nám nic neřekla?Například já bych se s ní ráda seznámila.Žádnou babičku jsem nikdy neměla.Tvá matka umřela ještě dřív než jsem se narodila."
"Ty se s ní chceš seznámit jen kvůli tomu dopisu, přiznejme si to.A já ti povídám, že nemá žádný význam.Nejspíš byla už praštěná od mala." Protočila panenky.
"Proč o ní takhle mluvíš mami?Vůbec nemůžeš vědět, co se jí stalo.Myslím, že se hodně trápí.Až budu mít možnost, navštívím jí." Zvedla se ze židle a nasupeně odcházela do svého pokoje.
Praštila s sebou na postel a zanedlouho usnula.

Kapitola 15. Vánoce

10. května 2008 v 17:45 -) Harry Potter and Black rose
Slíbila jsem, že ke každé svojí povídce napíšu kapitolu...a protože sliby se mají plnit, tak jsem jí tedy napsala ke své první povídce...je docela možné, že jste zapomněli o čem to je...snad vám to trochu připomu: když Harry dovršil 17 let, odvezli ho Dursleyovi k Darje, kde se setkal s Arianou..v noci spolu uprchli, neboť mu Ariana prozradila, že Darja patří k Voldemortovi...Vzali jí s sebou do Bradavic...snad jsem vám to trochu připomenula :))) :D
Kapitola 15. Vánoce
Ariana se probudila svěže do nového dne. Probudila se společně s Hermionou, obě dvě se rozespale protáhli, a pak se tomu hlasitě zasmály a probudila tak zbytek spících holek na pokoji. Probuzené holky zakroutili hlavami a dali se s nimi do smíchu, ačkoli nevěděli, čemu se to vlastně smějí. Ariana sršila dobrou náladou. Nakrmila Mínu a snědla nabídnuté lékořicové křupky. Černé uhelnaté vlasy si svázala do drdolu, a tak jí vynikl bledý obličej. Vypadala trochu neobvykle. Vlasy měla neustále v obličeji, div že ji bylo vůbec vidět do tváře. Holky ji začali hned chválit, jak jí to sluší a nemohli se na ni vynadívat. Stejně tak na tom byl i Ron, Harry a spoustu dalších kluku z Nebelvíru.
Po snídani se začali všichni studenti, odjíždějící domů na Vánoce, pomalu přesouvat do Prasinek, aby nastoupili do spěšného vlaku. Mezi nimi byl i Ariana, Harry, Hermiona a sourozenci Weasleyovi. Našli si volné kupé a pohodlně se usadili.
"Vážně takhle vypadáš o hondě líp." Neodpustil si lichotky Ron a Arianě neunikl Hermionin nasupený pohled. Napřímila se a schválně se lišácky usmála.
"Já jsem vám ještě nevyprávěla, jak jsem včerejší večer strávila s Viktorem."
"Určitě jste si toho moc neřekli." Zasmál se Harry "Vsadím se, že jste celý večer strávili na školních pozemcích a.."
Ron ho přerušil svým hlasitým zakašláním a Harry sklapl. Najednou seděli všichni mlčky a každý se díval do země. Vládla tu dusná atmosféra a Ariana se jí snažila zahnat.
"No..a jak se těšíte na dnešní večer?" usmála se na spolucestující. Přátelé se dali zase do běžné mluvy a v kupé zavládla opět dobrá nálada.
Konečně spěšný vlak našel svou stanici. Studenti vystupovali a vítali se se svými příbuznými a rodiči. Čekali tu i pan a paní Weasleyovi, okamžitě, co uviděli svoje děti, Harryho a Hermionu pospíchali k nim a Molly je málem pusinkovala k smrti. Ariana postávala o podál a usměvavě pozorovala vítací se rodinu.
"Ty budeš asi Ariana." Podal jí ruku Artur Weasley a přátelsky jí potřásl nastavenou pravicí. Ariana se usmála na souhlas.
"Tak pojďme!" zavelela Molly a všichni se vydali k přenášedlu. Byla to obyčejná černá holínka. Pevně se uchopili a přenesli k domu Weasleyovým. Tam už je vítal George s Fredem. George pomohl Arianě se zavazadlem a celou cestu se na ni ohlížel a přihlouple usmíval. Sotva si stačili vybalit, už je paní Weasleyová volala na vánoční večeři. Molly uvařila výtečně a Ariana se dlouho po večeři oblizovala.
"Tak a teď všichni spát! Pokud jste byli hodní, zítra tu určitě najdete dárky od Santa Clause." Zatleskala Molly.
"Mami," ozvala se otráveně Ginny, "My už na Santu nevěříme." Paní Weasleyová nahodila výraz, jako co má být? A uvelebila se ve velkém křesle. Artur je rozehnal ratolesti do svých pokojů a sám se odebral do ložnice. Ariana měla spát v pokoji s Ginny a Hermionou. Holky dlouho do noci nespali. Hermiona jim žhavě vyprávěli chvíle strávené s Viktorem.
"Takže jste si řekli, že budete jenom přátelé?" zírala Ginny, "V kupé to vypadalo, že spolu chodíte.Tak záhadně ses usmívala."
"Možná to tak vypadalo, ale já jsem ho odmítla.Zjistila jsem, že vztahy na dálku nejsou nic pro mě…" vysvětlovala Hermiona. Ariana je přestala poslouchat a zadívala se z okna. Hleděla do dálky a najednou se jí zdálo, jako by se někdo schovával za vysokým stromem. Leknutím sebou škubla a zadívala se zřetelněji. Opravdu tam někdo postával, ale vypadalo to, jako by byl otočený zády. Usoudila, že by to mohl být třeba Fred nebo George a nechala to být. Ginny s Hermionou už umlkli a ulehl do postele. Ariana pohladila Mínu, která seděla blízko ní na parapetě.
"Chtěla by ses proletět?" zeptala se Ariana tiše. Otevřela okno dokořán a do pokoje pronikl svěží prosincový vzduch. Vypustila Mínu ven a pozorovala, jak si libuje. Zamířila k vysokému stromu, Ariana zbystřila.Někdo tam opravdu stále stál, a ten někdo právě vytáhl hůlku a zeleným zábleskem sestřelil její černou sovu.Zděšením zaječela.Její dvě kamarádky,ale pochrupovali dál.Záhadná postava jí ale zaslechla a vynořila zpoza stromu.Nebylo jí vidět do obličeje, protože byla zahalena v kápi.Arianu přepadl vztek i strach navzájem.Vyklonila se z okna a zakřičela do ticha.
"Kdo jsi?A proč jsi zabil mou sovu?!"
Osoba se přiblížila blíže.
"Někdo, kdo si s tebou potřebuje promluvit."
Promluvil záhadný.
"Však nevidím důvod zabíjet!" hovořila skrz zuby.Zahalený mávl hůlkou, vypadalo to, jako by Arianu stahoval dolů po neviditelném provaze, když se dotkla země, mávl hůlkou podruhé.Byla zase volná.Začala se třást zimou.Stála bosa v bílém sněhu a úplněk ozařoval její bledou pleť.Neměla u sebe hůlku.
"Tak mluv!" vyzvala neznámého.
"Posílá mě největší kouzelník všech dob…"
"Lord Voldemort?" zeptala se a na tváři se jí objevil pobavený úsměv.
"Jak se opovažuješ vyslovovat jeho jméno?!" zaburácela postava a mířila hůlkou Arianě na hruď.
"Ale uhodla jsem." Ustoupila o krok dozadu.Postava se přiblížila.Nebyl o nic vyšší než ona.Byla si jistá, že je v jejím věku.
"Tak co po mě tvůj pán chce?"
"Toho stříbrného hada, co ti visí na krku."
"Nač mu bude?" do dlaní sevřela hřejivý náhrdelník.
"To…"
"…ti neřekl.Jak jinak." Zašklebila se.
Postava si stáhla kápi. Měsíční svit ozářil chlapcovi světlé vlasy.Mávl hůlkou, náhrdelník visící kolem chlapcova krku se pohnul a přistál na nastavené dlani.Měl ten samí jako ona.
"Nevím, proč máš ten samí, nevím nač je, ale ať už je na cokoli, nevydám ti ho.Už jen proto, že jsi mě připravil o mou sovu." Zírala mu do očí.Jeho oči byly propadlé a měl pod nimi kruhy. Byl jistě unavený a vyčerpaný. V jeho očí se leskl strach, ale nikoli strach z ní.
"Nemáš u sebe hůlku, nemáš žádnou šanci.Dáš mi ho dobrovolně nebo si ho vezmu násilím."
"Volím druhou možnost."
Chlapec mávl hůlkou a vyslal po ní zaklínadlo.Ariana stále svírala svého stříbrného hada.Začal pálit a z jeho ocasu vyrazil modrý pás světla a utvořil před Arianou zeď.Chlapec zaklel.
"Vypadá to, že to nebudeš mít tak snadné.Co kdybys přišel zítra, až ti Voldemort vysvětlí, jak se to vlastně používá, a pak bychom si dali rovný zápas?" zvedla obočí.Hoch se zašklebil a stáhl hůlku.Druhou ruku, ve které svíral hada, zasunul do kapsy a zmizel.Ariana si oddychla rozběhla se k mrtvolce.Po její tváři se začali hrnout slzy.Uchopila chladnou sovičku do dlaní.Stříbrný had na krku jí začal naopak studit a kolem Míny se omotávali zářivé pruhy, pak už v dlaních nesvírala nic.Byla jí zima, a tak se vrátila zpátky do pokoje a ulehla do postele.Za chvíli usnula.
Ráno se jí holky ptali, kde má Mínu.Nechtěla o svém dobrodružství mluvit, a tak jim pověděla, že ji pustila se proletět, a že se ještě nevrátila.Smutně popotáhla a řekla jim, ať to nechají plavat.Všichni už dávno postávali u vánočního stromečku a rozbalovali dárky.Ariana jich dostala více než vůbec čekala a dojetím plakala.O vánocích nikdy nedostala žádné dárky.Nikomu ani nevadilo, že ona jim nic nedala.Jenom jí objímali a smáli se jejímu dojetí.George ji dokonce předal dárek osobně a roztomile se u toho zaculil.Nebylo to moc pěkně zabalené, ale uvnitř nalezla nádherný stříbrný náramek, sám se jí omotal kolem ruky a pokaždé, když na něho pohlédla, byl tam George, jak letí na koštěti a má u toho velice zvláštní výraz.Ariana se hned rozesmála.
"Děkuju."
"To je, abys na mě nezapomněla." a začervenal se.
Ginny pak políbila přede všemi Harryho za krásný prsten s červeným kamínkem.Ariana se malinko zamračila, ale tak, aby si toho nikdo nevšiml.
Dnes se také měla konat svatba.Všichni se zapojili do připravování svatební výzdoby a také pomohli paní Weasleyové vařit.Když to měli hotové, oblékli se do společenských šatů.Ariana měla bohužel jenom černé, stejně jako všechno její oblečení.Ginny se nabídla, že jí vypůjčí své staré šaty, které měla loni na svatbě svého bratra.Arianě byly akorát, možná trochu těsnější, alespoň jí vynikla lépe postava.Vlasy si dala opět do drdolu a nechala jeden spuštěný do obličeje.Opět vypadal pěkně a její přátelé se na ní nemohli vynadívat.
Dorazila Dora s Lupinem.Svatba proběhla tak, jak svatby probíhají, a pak byla na řadě veliká hostina.Všichni se smáli, tancovali a radovali.Nebe potemnělo, a však hostina nebyla u konce.Ariana seděla na konci dlouhého stolu.Najednou jí přepadl zvláštní pocit.Tohle už se někde stalo, už se to stalo.Nedýchala.Rozpomenula se na svůj sen.Tohle byla skutečnost.Hodiny začali odbíjet.Rozlétly se dveře.Dovnitř stoupila postava zahalená v kápi.Hosti zmlkli.Vytáhli sborově hůlky a mířili na neznámého.Odhodil kápy, mastné vlasy mu rámovali obličej a z obličeje zřetelně vystupoval hákovitý nos.
"Snape!" zakřičel Lupin a podal k překvapením všem ruku, "Už jsem myslel, že nedorazíš.Vítej a posaď se."
Hosti zasunuli zpátky hůlku a nechápavě na oba civěli.
"Asi jsem vám zapomněl sdělit velice důležitou informaci." Začal Lupin, "Severus Snape je náš člověk.A host na mé svatbě.Nikdy nás nezradil a nezradil ani Brumbála."
"Ale vždyť ho zabil!" zakřičela nějaká paní sedící uprostřed stolu.
"Nezabil!" zvedl Lupin výhružně prst.
"Remusi, moc jsi toho vypil.Měl bys ho okamžitě vyhodit."
V místnosti to začalo souhlasně šumět.
"To neudělám!Je to můj host, náš člověk a také můj přítel.Bavte se dál!" usedl zpátky na svou židli.Snape usedl také.V místnosti to začalo nesouhlasně šumět a zvědavé pohledy dopadali na nového příchozího.Několik hostů svíralo v rukou hůlky pro případ, že by se Snape o něco pokusil.Ariana to všechno pozorovala.Tohle se už nestalo, vzpomínala.Ten muž jí měl přece zabít.Snape jako by tušil, že právě přemýšlí o něm a ohlédl se.Jejich pohledy se střetli a Ariana zděšeně pohlédla jinam.Snape se naklonil k Lupinovi a něco mu pošeptal do ucha.Pak se zvedl ze své židle a mířil k Arianě.Vytáhla hůlku a zamířila na Snapea.
"Ariano, co to děláš?!" ozval se Lupin.Snape se zasekl a zpomalil, ale nezastavil se.Došel až k ní.
"Neměl jsem tu čest se s vámi seznámit, slečno.Je možné, že už jsme se někde potkali?"
"To asi těžko." Nesouhlasila a stále mířila hůlkou na svého "vraha".Snape se naklonil k ní tak blízko, až ucítila silný zápach jakých si podivných lektvarů.
"Mohl bych si s vámi promluvit?" zašeptal jí do ucha.Ariana stáhla hůlku dolů a následovala černovlasého muže.Harry vyskočil na nohy.
"Beze mě s vámi nikam nepůjde!"
"Á, náš odvážný Potter!" řekl zcela znechucen, "Ale…nemá smysl vám odporovat, vy jste byl vždycky tvrdohlaví." a pokračoval ven.Usedli pod letní terasu.
"Nikdy jsem vás neviděl, ale někoho mi připomínáte.Nemyslím, že je to shoda náhod.Potřebuji, abyste mi prozradila, kdo je vaše matka."
Harry seděl vedle ní a držel ji za ruku.Měl o ní strach.Ariana poznala, že tento muž je nebezpečný.Ale nemělo cenu mu lhát.
"Neznám svou matku.Vychovávala mě cizí žena."
"A jak se ta žena jmenuje?"
"Darja Jackobová."
Snape vypadal jako když o něčem hluboce přemýšlí.
"Dovolíte?" řekl po chvíli a dotkl se lehce jejího čela.Vypadal chvíli jako v tranzu, pak sebou náhle prudce trhl, vyskočil na nohy.
"Elektra!" zařval, "Ta bezcitná mrcha!"
Ariana absolutně nachápala.

řetězák

6. května 2008 v 12:17
Vyber si :
Orbit/Winterfresh - asi Orbit, Winterfresh moc pálí...
Mc´Donald/KFC - KFC-proklatě dobré kuře...ale chodím víc do meca, páč KFC nikde není
Škoda/Mercedes - Mercedes...má hezčí název...
Fotbal/Hokej - Fotbal...CHELSEA DO TOHO!!!!
Notebook/PC - Notebook...
Praha/Paříž - Paříž to je jasné...
MP3/iPod - iPod je hezčí...
První věc, která tě napadne při slově :
Škola : nuda, nuda...utrpení, utrpení...mučení, mučení
Moře : svoboda
Marťan : můj bratr
Proužky : uchyláci
Nebe : bouřka
Peníze : milionář
Cizí země : Anglie
Horoskop : Kozoroh..neptejte se proč...
Kdybych byla...
Princezna : zpívala bych s ptáčkama na balkóně a čekala na prince na bílém koni...kecám...
Milionářka : odletěla bych na Mars a vystřelila na Zem meteorit...
Slavná : to by mě nebavilo....pořád bych měla paparazzi za prdelí...
Prezidentka USA : šmárjá!!!fůůj...to bych skočila z okna bílého domu...
Kluk : ustřihla bych si pohlaví...
Učitelka : tou bych nebyla...
Popelářka : každý den bych nosila domů dárky...
6 blogů, stránek...který mají pokračovat :
tkže....ehm...ty, ty, ty, ty, ty a třeba ty....