Září 2008

Ty jsi můj život..

17. září 2008 v 21:15
Všude byla tma.Jen jediná pouliční lampa osvětlovala malou uličku vedoucí mezi nevelkými domy.Možná je to tak lepší,pomyslela si,když viděla jeho postavu mizet za roh.Nestojí za to.Věděla to moc dobře,ale přesto se neubránila slzám.Ubírala se na druhou stranu ulice.Nedokázal rozumně uvažovat, myšlenky měla rozházené a nedokázala se soutředit ani na to, kam vlastně jde.Síla, co ještě zbývala, jí udržovala při smyslech.Postupně si vybavila všechny události.Zamilovanost nebo posedlost?Láska nebo poblouznění?Nedokázala určit to správné.Ale přesto si musela připustit, že ho miluje.A to natolik,že by udělala vše.A právě tato skutečnost jí donutila obrátit se.Nevzdát to.Ve chvíli, kdy začala běžet,začala poprchávat.Chladné dešťové kapky vpíjely se do plavých vlasů vějícím ve větru.Stejně jako on zahnula za roh a nevzpomalovala, dokud v dáli nespatřila jeho dokonalou siluetu.I přes silný déšť, který z nenadání nabral na síle,uslyšel spěchající kroky.Ohlédl se a zastavil.V jeho očích se leskl úžas,ale i hněv.A to jí srazilo odhodlání.Věděla však,že musí znát pravdu.
,,Co jsem ti udělala?" její hlas zněl chraptivě z toho, jak lapala po dechu.Chlapec pootevřel ústa z nečekané otázky.Zdálo se, že nebude schopen cokoli říct,ale nakonec promluvil.
,,Nehledej vinu v sobě...ani ve mě." vyhnul se odpovědi.To byl celý on,povzdychla si.
,,Proč?..Proč to není možné?Já tě miluji,co víc chceš?" naléhala.Možná už bylo pozdě na vysvětlování, na návrat.V jeho obličeji viděla,že je rozhodnutý žít dál bez ní.Neodpověděl.Zklamaná o krok ustoupila.Sám to nevěděl,usoudila.Nepohnul se,díval se jí do očí.
,,Možná dělám chybu." usmál se.Zase stáli mlčky.Déšť ustával.Promočení až na kost se začali třást chladem.I přesto se nehnuli z místa, nezměnili postoj,jenom na sebe hleděli, bez výrazu.
,,Neopouštěj mě,prosím." žádala.
,,Šla jsi za mnou zbytečně.Já už se rozhodl.Jenom tu zbytečně stojíme a civíme.Je to ztráta času, prochop to už konečně." mluvil klidně, ale jasně.Emoce jí zamotali hlavu,neuvěřitelná touha k němu jí nedovolila vrátit se zpět.Než si stačila uvědomit, co dělá, pevně ho sevřela v objetí a teplé rty přitiskla k těm jeho.Neodvrátil se, oddal se jejím něžným polibkům a jemně jí pohladil po hladké tváři.
,,Nikdy to nevzdám.." zašeptala mu do ucha ,,Budu na tebe pořád čekat,ať budeš kdekoli.Budu doufat,že se vrátíš,protože...protože ty jsi to jediné kvůli čemu mám důvod žít.."
pak už se jí zlomil hlas a už se nezmohla na nic.Zavrávorala a díky jeho rychlé reakci, neupadla.
,,Ty jsi blázen." zasmál se.Napětí se trochu uvolnilo a ona se také dokázala pousmát.Držel jí kolem pasu a pokračoval vyšlapanou cestou mezi domy.
,,Čeho se bojíš?" zeptala se po chvíli.
,,Nebojím se." odpověděl okamžitě.
,,Tak co ti brání se mnou být?" zastavili se.Neodpověděl.Hleděl jí zpříma do očí a zhuboka se nadechl.
,,Nejsme si souzeni.Ty mě miluješ a já tebe ne,to nejde dohromady." pokusil se o úsměv a doufal,že pochopila.Slzy se jí opět drali z očí, pálily jí, přesto neodvrátila pohled a splývala s jeho pronikavýma očima.Měla nutkaví pocit jako by to bylo naposledy.Jako kdyby to byl poslední okamžik,kdy ho vidí,kdy se ho může dotknout a poslouchat jeho konejšivý hlas a vdechovat jeho sladkou vůni.
,,Ty jsi můj život.." zašeptala.Doufala,že ho ty slova dojmou.Ve tváři měl však nečitelný kamenný výraz.
,,To si jenom namlouváš,lžeš sama sobě.Už toho nech." řekl prudce.Jeho slova jí bodla u srdce.Duševní bolest se měnila na fyzickou.To nemůže unést.Odvrátila se.Už nemohla dál,nedokázala stát.Musela něco dělat.Pokračovala k silnici a nevšímala si jeho překvapenému výrazu.Na chvíli si myslela,že za ní půjde,ale nebylo tomu tak.Už nevěřila.Jak byla ponořena ve svých myšlenkách,ve své bolesti,ztratila orienaci a nevnímala nic.Všechno se seběhlo tak náhle a rychle.Jediné, co spatřila bylo oslepující světlo.Zaslechla pískání brzd a rozrušený chlapecký křik.Byl to osud nebo náhoda?V mysli četla větu: bez tebe můj život nemá smysl žít.A pak už byla jenom černá nicota.