Únor 2009

Rybičky 48 - Ondrova pomalá

28. února 2009 v 12:15
Písnička, která se mi dostala dost pod kůži..

Měl jsem tě rád, pak jsem to zvoral,
ty jsi chtěla já nezavolal,
teď se ptám, kde jsem udělal chybu,
kdybych mohl, tak chci žít znovu.
Spoustu věcí bych udělal jinak,
tvůj pohled bych si zasloužit měl.
jen ty prosím zůstaň stejná,
to je jediný, co bych chtěl!

Chtěl bych s tebou prožít krásnej den,
na večeři bych tě vzal,
v půlce jídla bych si kleknul a o ruku bych tě požádal,
Vzal bych tě za tvou něžnou dlaň,
prsten bych ti navlíknul,
pro někoho někoho to nemá význam,
pro mě jedničku a šest nul!

Proč musel jsem to zkazit já?
Proč už mi nikdy nezavoláš?
Nevěděl jsem to, co vím,
ale už to nespravím.
Stačilo by pár tichých slov a já se k tobě vrátím.
Ve snech tě hladím, lásko má, a ve snech tě znovu ztrácím!

Jednou přišlo blbý ráno,
ty jsi řekla: hele kámo,
šanci jsem ti dala, teď neuslyšíš mý ano
Možná jsem řekl pár blbejch věcí,
možná jsem blbě navlíknul,
pro někoho to nemá význam,
pro mě jedničku a šest nul!

Proč musel jsem to zkazit já?
Proč už mi nikdy nezavoláš?
Nevěděl jsem to, co vím,
ale už to nespravím.
Stačilo by pár tichých slov a já se k tobě vrátím!
Ve snech tě hladím, lásko má, a ve snech tě znovu ztrácím!


..in the end..

22. února 2009 v 11:59 -) Kecání, nesmysly atd.
Co psát, když dochází mi slova už na začátku?.. vlastně proč hledat začátek, když jsem na konci.. Na konci všech otazníků, které, ač se budu snažit sebevíc mi budou dál ukrývat svou pravou skutečnost.. Stojím na prahu.. na prahu svých rozhodnutí.. nakonec stejně nedojdu k žádném závěru a ustoupím o krok.. a takhle to bude stále dokola.. čím víc budu couvat, tím víc se na mě bude všechno nezadržitelně hnát.. A přesto, jednou zastavím.. O něco, o nějakou zábranu.. a tu nerozbiju.. buď zůstanu stát, a budu čekat nebo se vydám vpřed.. pomalu ztrácím víru.. poslední doba mě ničím nenaplňuje.. chybí mi motivace, chybí kousek, ta poslední část, která mi vyplní díru v srdci.. ale kde jí naleznout? přestě tu, která by tam pasovala nejlepé.. už se to stalo kolikrát, chvíli držela, a pak se utrhla.. zpátky to nelze vzít.. nyní zatím drží, ale postupně ztrácí na své velikosti, zmenšuje se.. a to rychle.. a já nemám sílu jí zadržet.... z toho vyplývá in the end.. na konci..



Druhá šance

16. února 2009 v 18:19 -) Jednorázovky
Héééj! Koukejte, co jsem napsala, to není vůbec se špatným koncem! Oh, jak jsem to dokázala? :D

Když se probrala, neměla tušení, kde se ocitla. Zakašlala a vyplivla zbytky slané vody, co jí zůstala v ústech. Pomalu se posadila, mokré a slepené vlasy si odrhnula z vlhkého obličeje. Otřela ho dlaní a zjistila, že krvácí. A však nevěnovala tomu pozornost. Rozhlížela se po pláži omýváné průzračným mořem. Pohled na něj nebyl uklidňující, jak by správně měl. Trosky ohořelého malého cestovního letadla se pohubovala na vlnách jako vrak lodi. Pár cestujícíh plavalo ke břehu a volali, něco křičeli. Nerozuměla jim, uši měla zalehnuté. Popadlo jí nutkání jim pomoct. Snažila se vysoukat na nohy, zatočila se jí hlava. Když se to zlepšilo, rozběhla se kulhavě k vodě. Plavala k nim, ale stále nerozeznala slova, která se ozývala snad ze všech stran. Vlny k ní donesly nehybné tělo. Poznala ho. Lehla si na záda a uchopila ho tak, aby se netopil. Přesně tak, jak to viděla v záchraných filmech. Těžce ho vytáhla z vody, klekla si a dala mu umělé dýchání. Netrvalo dlouho a hoch se rozkašlal.Zvedla se a vrhla se znovu do vln. Snažila se pomoci těm, kterým docházely síly a spodní proudy se je snažily strhnout pryč od pevné půdy. Všimla si, že pár dalších lidí z břehů udělalo to samé a vracejí se zpátky do moře. Zabralo jim to spoustu času než vytáhli všechny na břeh. Nebe se zbarvilo do temně černé a začal odliv. Jeden ze členů měl u sebe zapalovač, nanosili suché chrastí z ostrova a rozdělali oheň. Lidé se seskupili kolem a mlčeli. Nebyli jsme tu ani zdaleka všichni. Byli tu lidé jiné národnosti, Angličani, Němci. Ona tu znala jen jedinou osobu a byla nesmírně ráda, že se jí nic nestalo. Seděl v tureckém sedu a v jeho tváři se odrážely plameny. Nespouštěla z něho oči, nemohla se ho nabažit. On jí však nevěnoval ani jeden ze svých neodolatelných pohledů. Po chvíli vstala a odebrala se na kraj lesa, nebo jak to nazvat. Nikdo se neobtěžoval zvednout hlavu, jen on. Jeho oči následovaly její postavu. Přišel k ní a letmo se usmál. Byl to smutný úsměv, když se mu něco nevedlo. I přesto jí zahřál u srdce. Teď věděla, že tu není sama a byl tu právě on. Ani jeden z nich neměl ponětí, jak navázat řeč. Dlouhou dobu spolu nemluvili, nechtěli nebo nevěděli, jak to udělat.
,,No.." Usmál se a nervózně si prohrábl vlasy. Úsměv mu oplatila. Zase si vzpomněla na to, jak byli spolu. Smáli se, dotýkali se, hleděli si z příma a z blízka do očí. Stál tu teď, vedle ní. A nenacházel slov. Přemítala, jesli si ještě vzpomíná. Na ní, na to, co prožili.
,,Díky, že jsi mě vytáhla z té vody." Konečně řekl něco souvislého.
,,To přece byla samozřejmost." Usmála se a snažila se zbavit nervozity ze svého hlasu. Chvíli stáli mlčky.
,,Je to zvláštní.. " zahleděl se nepřítomně do tmy, ,,Měli jsme oba dva stejný směr letu, a letadlo spadlo. A teď jsme tu oba dva na tomhle ostrově, jediní, co se tu znají. A taky..dalo nás to dohromady. Jsme nuceni spolu mluvit." Uvažoval.
,,A to je špatně?"
Podíval se na ní a usmál se. Rozbušilo se jí srdce, jako tenkrát.
,,Není."

***
Té noci se nic zajímavého nedělo. Pár lidí zůstalo vzhůru a přikládalo do ohně. Zbytek usnul a probudil se až brzo za svítání. I ona se probrala spolu s nimi a sklepávala si písek ze svého oblečení. Vodní pěna se vracela zpátky na mělčinu, vodní hladina už nebyla tak daleko jako u odlivu. Usmála se na svého přítele, který právě vstával. Unavený a zničený. Spánek na tvrdé zemi rozhodně nebylo velké pohodlí.
,,Půjdu se tu porozhlédnout než bude vedro. Mám strašnou žízeň." Řekla mu.
,,Jdu s tebou." Rozhodl a zvedl se ze země.
Vydali se spolu do tajemství ostrova. Nevěděli, kam se řítí, ale šli stále vpřed. Když konečně uslyšela šumění vodopádu, slunce bylo už vysoko na obloze. Spocení a uřícení dorazili k jezeru s vodopádem. Zajásala. Vrhla se střemhlav do vody. Byla osvěžující a ledová. Na nic nečekal a skočil za ní. Chvíli dováděli ve vodě, jako kdysi.
,,Měli bychom to říct ostatním. Určitě mají taky v krku sucho." Navrhla.
Vraceli se celý zmáčený zpátky a když dorazili na pláž, byli zase suší. Oznámili jim, že našli vodu a kdo chce, může jít s nimi. Snažili se to říct i v jiných jazycích. Nakonec se všichni dorozuměli a vydali se za ostatními. Dva lidé, ale odmítli. Prý budou vyhlížet pomoc. Skupinka se vydala zpátky k jezeru. Kráčeli v ruku v ruce před nimi a kouktem oka na sebe pokukovali. Nebyla snad nikdy šťastnější. Dorazili k němu a zase se setmělo. Sedli si pod velký strom, objal ji kolem ramen a tiše rozprávěli o svém životě, o tom, co bude dál. Spoustu se toho jeden o druhém dozvěděli a oboum došlo, že jsou dobrými přáteli. Vždycky byli, jsou a nejspíš budou. Byli vděční za to, že to takhle dopadlo, že jejich největší katastrofa v životě bude jejich nejšťastnějším dnem. Nalezli ztracené přátelství. A nejen to. Byla to láska. A však ani jeden z nich neodvažoval se to vyslovit nahlas. Ona mlčky doufala a on nevěděl, co se s jeho city děje. A proto pokaždé když se střetly jejich oči, hned je odvrátily a zrudli jako rajčata.

***
Trvalo to pár dnů a konečně k tomuto malému a zapomenutému ostrovu dorazila pomoc. Přijela loď a nabrala všchny cestující. Kapitán všem sdělil, že hledali i v okolí, kdyby někdo jako zázrakem přežil, ale nenašli nikoho.
Přidělili jí vlastní kajutu, ale ona netoužila být sama. Přála si být v jeho společnosti. Brzy dorazili zpátky do Evropy. Dopluli k Pyrenejskému ostrovu. Odtud jejich cesta pokračovala letadlem až do Prahy. Na letišti na ně už čekali jejich příbuzní a nejbližší. Několik z nich propukl v hlasitý pláč, když se jejich milovaní nevrátili zpět. To ona a on měli štěstí. Rodiče je objímali a líbali na tváře a plakali štěstím. Oni se jen šťastně usmívali a vraceli se zpátky do rodného kraje. A tam už byli nerozluční. Jako tenkrát. Jejich událost je dala zase dohromady, tak jak to mělo být. Dostali druhou šanci..

Kapitola 8. Rána osudu

15. února 2009 v 11:36 -) Strážci živlů
V tom samém okamžiku se ozvalo klepání na dveře. Snažila jsem dýchat normálně a vzpamatovat se. To rychlé přemístění mi ubralo docela hodně sil.
,,Dále." řekla jsem lapajíc stále po dechu. Z poza dveří se vynořila mamka a zvědavě si mě prohlížela. Měla na sobě krásné dlouhé modré elegantní šaty, přes ramena přehozený šátek, vlasy svázané do drdolu a nechala jeden spuštěný pramínek do obličeje. Vypadala kouzelně.
,,Chelsea, jdeme s tatínkem do divadla. Přidáš se?" na tváři se jí objevil pobavený úsměv.
,,No.." hledala jsem výmluvu, ,,Já myslela, že si dneska večer uděláme tu černou hodinku."
Mamka si povzdechla.
,,Mrzí mě to. Ale do divadla musíme, bude tam spoustu důležitých lidí a víš, co to pro tatínka znamená."
Přikývla jsem.
,,Tak si jí uděláme zítra, mami. Užíte si to." usmála jsem se. Mamka pochopila, že si to nerozmyslím. Políbila mě na čelo a odešla.

Cítila jsem se ospale. Natáhla jsem se na postel a zavřela oči. Světlo před mýma očima mě už neobtěžovalo a já dokázala bez problémů usnout. A však ve snech jsem nezůstala dlouho.
,,Chelsea, přemísti se sem. Máme tě, co učit. A trest tě nemine."
,,Vypadni mi z hlavy, Estel." řekla jsem hrubě.
Netuším, jestli mě opravdu poslechla nebo jsem jí přestala vnímat, každopádně jsem zase usnula. Probudilo mě až neustálé řinčení domovního zvonku. Když jsem si šla lehnout ani jsem se neobtěžovala převléknout, vlasy jsem měla přeházené, ale to mi bylo jedno. Chtěla jsem za každou cenu, aby ten, co mě vzbudil okamžitě vypadl. Otevřela jsem a neubránila jsem se zívání.
,,Chelsea Vessová?" zeptal se mě hluboký mužšký hlas.
,,Ano." zívla jsem znovu a snažila se zaostřit jeho obličej. Byl vysoký a mohutný. Za jeho zády stálo policejní auto. Policejní auto?! V tu ránu jsem se probudila jako by na mě někdo vychrstl kbelík vody.
,,Promiňte, kdože jste?" civěla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli se mě vůbec představil.
,,John Wilson, policie." odvětil nepříliš nadšeně.
,,Něco jsem provedla?"
,,Chelsea, mám pro vás neradostnou zprávu." nervózně přešláp a povzdechl si. Srdce se mi rozbušilo, co se mohlo stát?
,,Vaši rodiče..." zlomil se mu hlas. Celá jsem se roztřásla. Ani jednomu z nás se nechtělo mluvit dál, ale já jsem chtěla znát pravdu a Wilson měl povinnost mi to sdělit.
,,V divadle vypukl požár. Hasiči dorazili včas, ale ten plamen byl obrovský a trvalo jim spoustu hodin než ho stačili uhasit. Bohužel se nikomu nepodařilo uniknout."
Porazilo mě to jako obrovský autobus. Doufala jsem, že se mi to všechno zdá. Snažila jsem si zachovat svou slušnou povahu a nezačít řvát jako histerka. Smutně jsem se usmála, zamumlala děkuju a chtěla přibouchnot dveře. Policistova ruka je však zadržela.
,,Věřte, že mi to není dvakrát příjemné, vaše situace je otřesná, ale jelikož nejste plnoletá, musím vás odvést s sebou." nečekal na mou odpověď, své velké tělo provlekl do místnosti a popadl mě za paži. Tentokrát už jsem se neovládla.
,,Pusťte mě! Nikam s vámi nepůjdu!" moje úsilí osvobodit se mi bylo houby platné, ,,Právě mi umřeli rodiče, co pak nemáte kousek lítosti?"
,,Zákon je zákon, mladá slečno."
,,Na to vám kašlu!" už jsem z pláče chraptěla, bolela mě hlava. Energie jsem měla náhle tolik. Chtěla jsem zmizet, co nejrychleji a tam, kde mě nikdo nenajde. Věděla jsem dobře, kde takové místo bude. Soustředila jsem se a hned jsem ležela na studené zemi a lapala po dechu, moje hlasité vzlyky se rozhléhaly po celé místnosti.
,,Chelsea?" oslovil mě něžně tentokrát ženský hlas. Poznala jsem komu patří a obratně jsem se zvedla na nohy. Nasupeně jsem do ní začala strkat.
,,Tak tohle mě být ten tvůj trest?!"
,,O čem to mluvíš?" bránila se mým úderům.
,,O mých rodičích, snad mi nechceš tvrdit, že o ničem nevíš? Ten požár rozhodně nebyla náhoda!" nehala jsem toho, sesula jsem se vyčerpaně na zem a propukla znova v pláč.
,,Jak si můžeš myslet něco takového?" podivila se.
,,U tebe člověk nikdy neví." obořila jsem se.
,,Měla by ses uklidnit, a pak si rozumě promluvíme."
,,Nechci o ničem mluvit! A už vůbec ne s tebou, Estel!.. Nech mě o samotě! Alespoň jednou mi tu neotravuju vzduch!"
,,Jak chceš." a zmizela.

***

O pár hodin později jsem seděla v rohu místnosti a mlčela, pozorovala své znamení na ruce. Nebyla to náhoda, uvažovala jsem. A oheň rozhodně není dobrý. Jsou v něm zrádci. Toužila jsem po pomstě a mučit všechny, kdo se toho dopustili. Ale jak se mohu pomstít, když neumím nic? Nutkání a touha si s někým důverným promluvit mi scházela čím dál víc. Strážkyním jsem nedůvěřovala a obyčejní lidé by to nepochopili. Někdo mě přece jenom napadl. Srdce se mi nedočkavostí zase rozbušilo. Vrátila jsem se zpátky do reality. Byla jsem v sevření obrovksého policisty, který se mě snažil nacpat do auta. Musím něco udělat! Tak soustřeď se, snaž se! Nechala jsem energii vyplout na povrch a povedlo se, začali mi hořet ruce. Wilson mě pustil, bolestivě vykřikl a máchal rukama. Využila jsem tento okamžik a vypařila jsem na místě. Stála jsem u přepychového domu. Přišla jsem právě v čas. Policejní komisařka vedla Violette za ruku a podávala jí kapesník.
,,Moment! Počkejte!" mávala jsem na ně.
,,Co vy tu pohledáváte slečno?"
,,Potřebuju mluvit s Violette, je to důležité."
,,Teď není vhodná chvíle."
,,Právě že je! Violette, vím, co se stalo a ty víš něco, co nevím já. Pamatuju si, jak ses na mě dívala tenkrát, jak hořelo ve škole. Prosím, je to důležité." mluvila jsem rychle a naléhavě. Violette mi opětovala překvapený pohled.
,,O čem to mluvíte, slečno?" těkala očima z jedné na druhou. Violette ani já jsme neodpověděli. Snažila se vyvléct z jejího sevření. Ale neměla na to dost sil.
,,Tak něco udělej přece!" naléhala Violette.
,,Ale.. já nevím co!" panikařila jsem. Violette byla od přírody bojovnice, šlápla své soupeřkyni na nohy a kousla jí do ruky. Zvládla to beze mě. Přistihla jsem se, jak mi po tváři přelétl šibalský úsměv. Vzali jsme nohy na ramena a běželi po chodníku. Policejní auto nám bylo v patách. Zabočili jsme mezi do uličky mezi domy a prodírali se křovím. Auto zastavilo. Narazili jsme na zeď.
,,Sakra!" ulevila jsem si. Violette mě popadla za ruce.
,,Přemísti se se mnou!"
,,Cože?" zkřivila jsem obličej.
,,No tak dělej!"
Policistka už byla blízko. Slyšeli jsme její zrychlený dech a dusot nohou. Zavřela jsem oči. Věř si! Zhluboka jsem se nadechla a snažila si vybavit místo daleko odsud. A když jsem otevřela oči, byli jsme na venkově. Daleko za městem.
,,Dokázalas to!" vyjekla Violette nadšeně. Radostí jsem jí objala. A však radost z náhlého vítězství nás brzo přešla. Nahradil jí smutek a bezmoc. Drželi jsme se stále v pevném objetí a plakali si na ramena. Nikdy jsem se necítila tak zoufale, ale byla jsem ráda, že je tu se mnou někdo koho dobře znám a komu můžu důvěřovat. A ona na tom byla stejně. Teď mě chápala a já věděla, co prožívá ona.

Noc pomalu ustávala a naše nálada se nelepšila. Ani jedné z nás nebylo do řeči. Rozhlížela jsem se po kraji a přemítala, co si počnem.
,,Začíná mi být docela zima." otřásla se Violette.
,,Něco zkusím." od dnešní události jsem si víc věřila a doufala jsem, že dokážu i jiné věci, než se jen přemístit. Opět jsem začala hromadit svou energii a proměnila jí v malý plamínek. Zkusila jsem to znovu, bylo to vyčerpávající. Pokaždé se objevila jiskra, a pak už nic.
,,Nemám sílu." povzdychla jsem si, ,,Na půjč si mojí mikinu, mě zima není."
Sundala jsem si jí a ochotně jí podala Violette.
,,Možná bys mi už mohla vysvětlit, co víš."
Nechtěla jsem navazovat na to, co se stalo s divadlem. Chtěla jsem odvést řeč a mlčení pro nás bylo už také ubíjející.
,,Moje babička, tu určitě neznáš. Moji rodiče se s ní přestali stýkat. Mluvili o ní, že je nemocná. Jednou jsem jí ze zvědavosti jela navštívit. Řekla jsem mamce, že jedu za přítelkyní, ale jela jsem za ní. Byla opravdu zvláštní. Okna a měla stále zabedněná, dveře na několik západů zamčená a prý vůbec nevychází z bytu, jenom když je to nutné." odmlčela se a zadívala se na hvězdnou oblohu. Mlčela jsem a čekala, až zase začne. ,,Ptala jsem se, proč se takhle chová a neustále mluvila o válce. O válce mezi čtyřmi věcmi. Oheň, voda, země a vzduch. Neptala jsem se, jak na takovou hloupost přišla, vlastně přišlo mi to směšné. Nějakou chvíli jsem poslouchala její přeludy, a pak jsem se rozloučila. Než jsem za sebou zavřela dveře, řekla mi: Violette, brzo uvidíš sama. Nikdo z nás se tomu nevyhne. Brzy se začnou dít věci, kterým sama nebudeš rozumět, ale snaž se jim naslouchat." zadívala se mi do očí, ,,A teď k té škole. Šla jsem na hodinu matiky, zaspala jsem. V 2.A byly otevřené dveře, normálně bych jim nevěnovala pozornost, ale v té třídě někdo byl. Osoba zahalená v kápi, která jen pouhým máchnutím ruky vytvořila oheň. Nemusím ti říkat, jak mě to vyděsilo. Ta osoba si mě všimla. Jen se na mě letmo usmála a řekla: ,Vzkaz pro Chelsea.´ a zmizela. Celý den jsem byla jak bez života. Nemyslela jsem na nic jiného. A když jsem tě viděla za mnou běžet odpoledne, začala jsem se ti stranit. Bylo na tobě opravdu něco zvláštního. Nedalo mi to spát, přemluvila jsem tátu, aby mi dovolil se podívat do těch nejstarších knih. Nakonec svolil. Hledala jsem dlouho, ale nakonec jsem objevila, co jsem potřebovala. Zjistila jsem, kdo nejspíš jsi a kdo byla ta osoba."
Asi jí nikdy nepřestanu obdivovat.
,,Takže si taky nemyslíš, že ten oheň byla jen náhoda?"
,,Jsem si tím naprosto jistá. Už babičce věřím." usmála se na mě.
,,Violette, nemyslíš, že ví ještě něco víc? Nemohli bychom jí navštívit?" napadlo mě.
,,To bychom mohli." znovu se usmála. Nastala chvíle ticha. A já myslela na své rodiče. V mysli se mi objevila její slova: ,,Chelsea, nevyhýbej se osudu, naopak jdi mu vstříc cestou, kterou ti nachystal. Každý skutek, každý okamžik v našem životě má nějaký význam. Nikdy neříkej: takhle to přece nemělo být. Pokaždé to tak mělo být, i když jsme z toho nebyli zrovna moc nadšení. Ale je to naše cesta a ta má svůj cíl i úděl." Hlavu jsem položila do dlaní a tiše se rozbrečela. Ať už to mělo být jakkoli, s tímhle se nikdy nesmířím.

Dr. House

8. února 2009 v 16:35
Jen co vidím tenhle ksicht, už se musím smát :D:D ale fešák je to:D

Plně ho chápu:D

,,Potřebujete větší teploměr!" kdo viděl ten díl, chápe:D

Až mi něco bude, tk si dojdu k němu:D


no tak ta je dobrá:D

Grega sen:D

s nej kámošem:D

To je vejr prostě:D

Talent na všechno:D

Tady by mě zajímalo, co tím gestem naznačuje:D

Vykulenci:D

náš nejoblíbenější tým:D




Komu pak to asi patří:D





Co to je?

7. února 2009 v 15:26
Jak už z názvu vyplývá bude to o mých mazlíčcích:D..jen tak z nudy mě to napadlo, a tak zkusím něco novýho:D.. bude to spíš pro zábavu, taková hovadinka, ale co, zkusit se má všechno:D:D.. budou to krátké příběhy a budou psané trochu jiným stylem, tak se uvidí:D

Hlavní postavy: Bojan - náš mourovatý, tak tří letý kocour
Ronny - starý voříšek, žije tu se mnou už celý život
Goro - rasa Akita inu, je mu teprve rok

Další: Simona - rázná panička a moje mamka:D
Pavel - každé zvíře ho poslechne, asi ho mají za svého vůdce smečky:D jinak můj taťka
Tomáš - strejda, možná se snaží, ale psi poslechnou, jak se jim zrovna chce:D
děda Vašek - rád si s našima zvířata povídá:D a zastává se jich
babička Jarmila - nejradši by všechny zvířata vykopala na Mars:D:D
Martin - chvíli neposedí a většinu našich zvířat rozdovádí
Lucie - nějaký nedůležitý člen rodiny:D:D
a další postavy

Zvířata: Klofan - náš dvouletý papoušek
Majda - divoká kočka
divoká kočka - prostě neochočená:D
Zrzáč - soused kocour
Filip - pes soused
Argo - další pes soused
Porty - psík od na proti
Brit - pes trhač:D
a další zvířata

Místo: u nás na dvoře
v Růžené

Kapitola 7. Dobrý skutek

1. února 2009 v 13:15 -) Strážci živlů
No tak je tu po dlouhé době další kapitola.. no a jelikož Algebíno řekla, že napíše kapitolu, až jí napíšu já, tk by se do toho měla pustit.. no takže na ní čekám, ještě dneska tam bude!:D:D:D..

Seděla jsem na svém obvyklém místě na měkkém křesle u topení a zamyšleně pozorovala volně se spouštějící déšť. Byla jsem absolutně mimo realitu, myšlenkama jsem byla zahloubena ve svém takzvaném vnitřním světě a celkově jsem si připadala jako věc, která ztratila hodnutu. Přemítala jsem o tom, jaké by to bylo, kdybych nepoznala svůj nový život. Nad čím bych právě uvažovala v tuhle nudnou chvíli. Nejspíš bych vymýšlela, jak vytáhnout Mata ven. Ale momentálně si vykresluju budoucnost. Nechci si to přiznat, ale mám z ní strach. I když jsem byla skoro přesvědčená o tom, že jsem přijala svou skutečnost, najednou o tom začínám čím dál víc pochybovat. Už tu možná sedím několik hodin a ustavičně civím ven z okna. Divím se, že mě rodiče ignorují. Nebo lépe řečeno, jsem si jich vůbec nevšimla. Vlastním donucením jsem se začala vracet z rozjímání. Mamka tu opravdu byla. Vyšívala a nevěnovala mi sebemenší pozornost.
,,Mami, mohu změnit svůj osud?" zeptala jsem se takříkajíc bez většího zájmu. Na minutku zvedla oči od jehly a zahladěla se na mě.
,,Chelsea, nevyhýbej se mu, naopak jdi mu vstříc cestou, kterou ti nachystal. Každý skutek, každý okamžik v našem životě má nějaký význam. Nikdy neříkej: takhle to přece nemělo být. Pokaždé to tak mělo být, i když jsme z toho nebyli zrovna moc nadšení. Ale je to naše cesta a ta má svůj cíl i úděl." usmála se. A opět mě přesvědčila o své moudrosti. Neměla jsem v úmyslu dál o tomto přemýšlet, ale mamka začala vykládat dál.
,,Ty jsi neobyčejně zvláštní dítě, Chelsey. Možná sis toho nevšimla, ale vyzařuje z tebe něco víc než jen prostá lidská moudrost. I tvůj život je zvláštní. Co tvůj pád do ohně? Kolik takových malých dětí dokázalo vyváznout jen s jednou hloupou jizvou na ruce?" netušila jsem, jestli to byla řečnická otázka, ale pokrčila jsem rameny. Po tváři se jí rozlil ten tajemný úsměv a bez dalších slov se vrátila opět ke své činnosti.

Byl zrovna začátek týdne, co jsem šla z knihovny v pozdních večerních hodinách. Nebe už dávno nabralo svou tmavou barvu a ulici prosvětlovaly jen pár pouličních lamp. Kráčela jsem rychle, a tím jsem doháněla osobu před sebou. Tahle ulice byla věčně vylidněná, proto jsem jí procházela nejraději. Nyní jsem tu měla společnoust. Dívka se neustále zastavovala, byla nervózní a byla velice pozorná. Něco jí vyděsilo, cukla sebou, a pak si vyhrnula rukáv. Sotva jsem se stačila vzpamatovat z její reakce, paži jí ozářilo znamení. Znamení vody. Panika mě chytla za pačesy. Vycítila mou přítomnost? K mému zděšení se dívka otáčela.
,,No tak díky za prozrazení, Chelsey. I když jak vidím, nebylo úmyslené. Teda to by člověk neřekl, co v sobě skrýváš za tajemství." zasmála se hrdelním smíchem a já hned poznala o koho jde. Svoje hnědé oči jsem vytřeštila a čelist mi málem upadla.
,,Jane?!"
,,Jo, jsem to já. Čemu se divíš?" její dokonalá tvář neztrácela ten přesladký úsměv, na který jí vždycky upozorňoval Mathew. Než jsem stačila něco říct, objevilo se kolem mě zbytek strážkyň.
,,No ne, Chelsey, sama jsi vystopovala vodnici." řekla Angela. Netušila jsem, jestli se jedná o kompliment nebo posměch.
,,Ale ale! Přišli jste si přátelsky pokecat? Poslední dobou se vám to vymyká z rukou. Co myslíš, Estel?" mrkla na ní pobavaně Jane.
,,To není naše chyba. Potulní ani my bychom nikdy nezměnily názor." řekla přes zaťaté zuby.
,,No jistě." protočila panenky, ,,A jak mi teda vysvětlíš ty požáry? Vykouzlila jsem je snad já? Pokud vím, tak voda oheň uhasí a ne rozdmýchá."
,,Pozor! Blíží se člověk." varovala Sisi. Po cestě se k nám přibližoval Mat. Zíral na ženskou skupinku, přistoupil k Jane a s plným zbožňováním jí lípl pusu na tvář. Mě pozdravil kývnutím hlavy, nuceně jsem se usmála.
,,Jen žádný strachy. Klidně mě zabíte. Ty vaše pravidla přestávají fungovat. Někdo nebo něco má větší moc a rozšiřuje se. Každým dnem. Už nezáleží na skrývání." probodávala nenávistně Estel a Mat tiše civěl.
,,Já narozdíl od tebe mám nějakou hrdost."
,,Hrdost? Ta tvá úcta a oddanost ohni ti zaslepuje mysl. Hraješ si na vůdkyni a přitom jí nejsi." ušklíbla se Jane. Estel rozrušeně přešlápla.
,,Tvá slova mi nijak nezabrání tě nezabít. Právě naopak, udělám to s veškorou svou chutí. Ale ne tady, před očima toho kluka. Já pravidla stále dodržuji." v Esteliných očích čišela jasná nesympatie a pohrdání. Mat ten pohled zpozoroval. Stejně tak jako v očích ostatních holek. Jenom moje byly jiné, byla v nich lítost a touha pomoci. Mathew objemul svou dívku a byl ochoten jí bránit. I když celou tuhle situaci nechápal, vycítil, že tohle není jenom hra nebo hloupá dívčí hádka. A stejně tak já věděla, že Jane zemře. Osoba, kterou jsem tak nenáviděla, které jsem snad nic jiného nepřála. Najednou se ve mě probudilo něco, čemu jsem sama ještě nedokázala porozumět.
,,Jane, můžu s tebou mluvit?"
,,Chelsey, na vyřizování osobní věcí teď není čas." nasupila se Maria.
,,Bude to jen chvilka." pokrčila jsem rameny lhostejně. Když jsem Jane chytla za rukáv a táhla mimo dění, střetla jsem se s Matovým pohledem. Ta krásná záře jeho očích pátrala v mých a snažila se přijít na můj úmysl.
,,Vrať se s ní zpátky!" volala na mě Estel.
,,A doufej, že nezabije dřív ona tebe." odfrkla si Angela.
Zašli jsme za roh a já jí pustila. Mlčela, v jejím kamenném obličeji jsem nedokázala nic vyčíst. Však svoje obavy a strach z toho, co následuje nedokázala v pohledu skrýt.
,,Chci, aby jsi věděla, že o Mata už nestojím. Vím, že tě miluje a ty jeho." nedokázala jsem jí hledět do očí. Nepřítomě jsem upírala zrak za ní do tmy ulice.
,,Proč mi to teď říkáš? Je to snad lítost nebo slib, že až odejdu z toho světa, ty ho necháš na pokoji?" stále ten její nafrněný tón.
,,Ani jedno ani druhé. Jane, dyť vy jste pro sebe stvoření. Ty jsi nespoutaná, divoká, nepředvídatelné stejně jako oceán, jsi voda. A on je rozvážný a klidný. Navzájem se doplňujete." chrlila jsem to ze sebe rychle. Nerozuměla jsem sama sobě. Co jí to tu vykládám? Pootevřela ústa údivem.
,,Děkuju ti..ale proč mi to tu vykládáš?"
,,On by bez tebe nedokázal žít. A já, protože ho miluju, tak bych nemohla snést pohled na to, jak se trápí. Rozhodně to není to, že bych tě měla nějak moc v lásce, dělám to kvůli němu." tentokrát jsem jí pohledy opětovala. Vracely jsme si je plných otázníků a snahu porozumět si navzájem.
,,Tak zmiz." prohodila jsem po chvíli. Koutek se jí malinko zkroutil do úsměvu. Nesla se hrdě jako páv. Když už se mi skoro vytrácela z pohledu, ohlédla se.
,,Chelsea, rozhoduj se srdcem a nenech se nikým ovlivňovat. Doufám, že chápeš o čem mluvím. Nikdo ve skupině si nemůže stanovit vůdčí stanovisko, vůdce má být moudrý a rozumný. Přemýšlej o tom, prosím." a pak mi zmizela z dohledu. Bylo to snad poprvé, co bych u ní slyšela vypustit z úst slovo ,prosím´. Usmála jsem se nad tou myšlenkou a vracela se pomalým krokem zpátky.
,,Pokud mi teď neřekneš, že je po ní, tak jsi praštěná." přivítala mě přátelsky Maria.
Mathew nedočkavě čekal na mou odpověď.
,,Neměla jsem k tomu důvod." odvětila jsem a snažila si získat autoritu.
,,Chelsea!" obořila se na mě Estel. Chovala jsem k ní velký respekt, ale věděla jsem, že mě nesmí rozhodit. ,,To byl sprostý podvod! Chápu, že jí znáš spoustu let! Tohle není obyčejný svět! Je tu válka! Nechala jsi jít nepřítela a to se trestá! Už nejsi -"
,,Člověk?" skočila jsem jí klidně do řeči. Estel byla z těch, co své nepřátelé musí vidět poražené. Každé nesplněné pravidlo jí dohánělo k šílenství. Nyní jsem věděla, co tím Jane myslela.
,,Jsi strážkyně." sykla.
,,Člověk také. Tak mi teda odpusť kousek mé lidskosti, Estel!" řekla jsem ironicky a probodávala jsem jí pohledem. Zhluboka se nadechovala. Byla naštvaná a rozrušená.
,,Klameš čím dál tím víc! Na nějaký čas se přemístíš do našeho světa. Poznáš, že lítost je veliká chyba!" pohodila svými černými kadeřemi a vypařila se na místě. Zbytek strážkyň, co to celé mlčky pozorovali, udělali to samé, až na malou kudrnatou zrzku.
,,Asi jsi to vážně přehnala, Chelsea, ale já tě mám pořád ráda. A důvěřuju ti." mluvila svým dětským hláskem a roztomile se přitom zaculila. Než jsem stačila odpovědět, byla ta tam. Zhluboka jsem se nadachovala, ale pak mi dech uvízl v krku. Někdo mě pevně zezadu sevřel.
,,Jsi skvělá!"
,,Mate! Pusť mě, vždyť mě dusíš!" lapala jsem po dechu. Uvolnil stisk.
,,Promiň." otočil si mě k sobě obličejem a pobaveně se usmál, ,,Poslední dobou ti beru dech dost často."
Zasmála jsem se té poznámce.
,,Musím už jít." udělala jsem krok zpět. Snažil se mě zadržet rukou, ale to už jsem stála ve svém pokoji.