Srpen 2009

Stalo se v Down Townu.. část druhá

24. srpna 2009 v 21:21 -) Jednorázovky
Jel jsem ve svém novém černém voze Guardian typu Terraplane Coupe. Jak bylo všeobecně známo v roce 1938 tato barva byla přirozenou autoritou. Budila strach kolemjedoucích řidičů a ostatní brali na vědomí, kdo auto řídí. Většinou to byla vlivná osoba, která měla v kapse pistoli nebo alespoň dlouhý rejstřík u četníků. A já jsem byl hrdý na to, že k tehlé skupině patřím. Slovo ,zákon´mi říkalo jen málo. Poldové se mi raději vyhýbali a já se jen spokojeně usmíval. Zaparkoval jsem blízko vchodu do baru dona Tomasina, zabouchl dveře a zápal si cestou cigáro. Prošel jsem osamělou kuchyňkou a slušně zaklepal na proklesné dveře, na nichž byly zataženy rolety. Nečekal jsem na vyzvání a vešel. Don Henry Tomasino byl starší muž, velice bohatý.
,,Chtěl jste se mnou mluvit, pane?"
,,Ano, Vito, chtěl, posaď se." Pokynul mi. Bezeslov jsem poslechl a nabídl mu doutník. Chvíli jsme mlčky seděli. Tomasino neměl rád, když mu někdo skákal do řeči nebo začal mluvit o věci dříve než on sám, proto jsem trpělivě vyčkával.
,,Včera v noci jsem se dozvěděl nemilé zprávy. Co je pravdy na tom, že jsi odbouchl dva chlápky?"
Tak o tohle jde, pomyslel jsem si. Neměl jsem chuť o tom mluvit.
,,Měl jsem důvod, pane." Obhajoval jsem se.
,,Opravdu?" zdvihl obočí, ,,No, zabíjet kvůli pár vulgárním slovům není moc dobrý důvod."
,,Vyhrožovali mi." Snažil jsem se mluvit klidně.
,,Barbaro sám mi vyhrožuje a nějak zvlášť se tím nezabývám, pokud mi nejde skutečně o krk. A tobě o něj rozhodně nešlo."
,,Měl jsem v sobě pár skleniček."
,,Nechci slyšet žádné hloupé výmluvy. Tvůj čin mi způsobil pár problémů. Ať už se to neopakuje nebo budu nucen udělat pár věcí, který se ti líbit moc nebudou. Být tebou dával bych si pozor, jen tak ti to neodpustí. "
,,Beru to na vědomí pane."
,,To je všechno, Vito. Vlastně," zkarabotil čelo, ,,je tu ještě jedna drobnost. Nech ty šlapky na pokoji. Je špatné se s nimi zahazovat, mohlo by ti to hodně uškodit."
Na tohle jsem neměl náladu. Odsunul jsem se od stolu a odešel z místnosti.

Uběhl týden od mé návštěvy v nevěstinci a Isabella nikde. Marně jsem doufal v dopis, návštěvu nebo telefonát, číslo jsem napsal na druhou stranu papíru. A stále nic. Nemohl jsem to vydržet. Nedbal jsem donova varování, nasedl do vozu a uháněl do slepé ulice na konci čtvrti. Vůz jsem nechal stát na nedalekém parkovišti. Pouliční světla v ulicích byla zhasnutá, bylo už pozdě v noci. Jak jsem se blížil k domu, spatřil jsem tři osoby v černém plášti postávat blízko vchodu. Zdálo se, že si mě ještě nevšimli, přesto jsem sevřel Colt 1911 pro případ, že by měli nekalé úmysly. Vešel jsem do světla červeného lampiónu. Na okamžik se ohlédli, když zaslechli blížící se kroky, pak se dali opět do rozhovoru. V duchu jsem si oddychl a vešel dovnitř. Madam Sue zvedla hlavu od haldy papírů a v obličejí jsem jí zporozoval šok. Nechala své práce a zkoumavě si mě prohlížela.
,,Zdravím, Sue."
,,Ehm..." Vypadlo z ní, a pak se ohlédla na schodiště, následoval jsem její pohled a spatřil vysokého muže. Vypadal potěšeně a usmíval se od ucha k uchu.V ruce držel namířeného Thomsona.
,,Moc rád vás vidím, pane Browne."
,,Kdo jste?" Zeptal jsem se a colt sevřel pevněji v kapse.
,,Na tom nesejde, ale mám vám vyřídit mnoho pozdravů od dona Barbaro."
,,Ať si je strčí do svý tlustý prdele." Rozčílil jsem se a čekal, až mi kulky prostřílý břicho. Dlouhán se hlasitě zasmál.
,,Vychování moc nemáte, jak tak pozoruji. Asi bych vám měl připomenout, že děvkám se nedá věřit, hlavně těm, který jsem moc hezký."
,,Kde je Isabella?" Mluvil jsem přes zaťaté zuby.
,,Tak přece jste si pro ní přišel?" Nepřástával se usmívat ,,Víte, máme s vámi nevyřízené účty. Nebyl jste doufám tak naivní a nečekal jste, že vám to jen tak projde!" Zvýšil hlas a já vycítil konečně nebezpečí. Ze dveří, které se nacházely po mé pravici, vyšli dva chlápci a drželi za paži ubohou Isabellu. Měla roztrhané oblečení, vlasy rozcuchané a tělo plné modřin.
,,Zasraný, bastardi..." Odplivl jsem si přímo před nohy dlouhána.
Zašklebil se.
,,No, nebyla moc nadšená, že nás má tolik."
Zuřil jsem. Bylo mi jedno, co je to za chlapa i co se stane se mnou. Jen ať jí nechají na pokoji. Vystřelil jsem. Dlouhán se překvapeně sesul na zem. Než se chlápci stačili vzpamatovat, nasál jsem je rovnou do hlavy. Isabella zděšeně zapištěla. Chytil jsem jí za ruku.
,,Jdi se schovat! Honem!" Rozkázal jsem ji.
,,Já..já nechtěla jsem jim nic říct.. mlátili mě..." Brečela.
,,Já vím...jdi se schovat, přijdu si pro tebe." Mluvil jsem něžně. Naštěstí mě poslechla. Skrčil jsem se a blížil se ke vchodu. Byl jsem si stoprocentně jistý, že ty muži venku patří k nim. Čekal jsem jen na příhodnou chvíli a doufal, že mi skočí na špek a budou si myslet, že mě v té přestřelce zastřelili. Jak jsem předpokládal, tak se stalo. Chytili se jako myšky do pasti, jen co se ocitli všichni tři v místnosti, střílel jsem. Padli nehnutě k zemi. Sue, schovaná za recepčním pultem hlasitě naříkala.
,,Omlouvám se, že jsem vám způsobil nepříjemnosti."
,,Byla bych vám vděčna, pane Browne, kdyby jste se držel dál! I s Isabellou!" Řekla rozhořčeně. Vyšli jsme s Isabellou ze dveří a já jí držel bezpečně za sebou. Venku byl klid, nikoho jsem neviděl, stále jsem měl ale připravenou zbraň. Došli jsme k mému vozu a nastoupili.
,,Odvezu tě do svého bytu. Tam můžeš zůstat, jak dlouho chceš."
,,Děkuju. Jak se vlastně jmenujete?"
,,Vito Brown. A prosím, tykej mi." Usmál jsem se.

Stalo se v Down Townu.. část první

23. srpna 2009 v 23:43 -) Jednorázovky
Trmácel jsem se liduprázdnou uličkou. Právě jsem odhodil cigáro, přitáhl si límec od černého dlouhého kabátu víc ke krku a upravil si kloubouk. Byla chladná podzimní noc. Začaly se sbíhat mraky a zakraly mi tak výhled na hvězdnou oblohu. Měl jsem v sobě pár skleniček dobré whisky a ta zapříčinila horkost v mé krvi. Na to, že jsem právě oddělal pár chlápků, kteří se mi snažili rozbít nos, jsem měl až moc dobrou náladu. Zabočil jsem do známé slepé ulice. Už z dálky ke mě doléhal hlasitý nářek. Vešel jsem do šeré místnosti, která byla vyzdobená různými serepetičkami hlavně v rudé a růžové barvě.
,,Vítám vás, pane Browne." Pozdravila mě starší dáma. Podle jejího oblečení se jednalo o dámu, která měla k chudobě hodně daleko. Políbil jsem jí na uvítanou ruku.
,,Moc rád vás vidím, Sue." Mrkl jsem na ní.
Zaculila se a pokynula, abych se posadil.
,,Chvilku strpení, prosím." Usmála se a odešla po schodech do dalšího patra. Vytáhl jsem doutník, přitom mi málem z kabátu vypadl můj revolver. Zastrčil jsem ho šikovně zpátky na své místo a zapálil si. Místnost provoněl tabák, nasával jsem a užíval si pohodlí. Madam Sue byla zpátky, podala mi klíče a popřála příjemnou zábavu. Vytáhl jsem bankovky, s úsměvem je přijala.
,,S vámi je radost obchodovat, pane Browne."
Vyšel jsem schody a hledal dveře se správným číslem. Míjel jsem pokoje, některé byly tiché, z jiných se ozýval mužský a ženský sten. Konečně jsem našel ty správné. Strčil jsem klíč do zámku a odemkl. Do nosu mě uhodila známá vůně parfému, který Sue měla nejraději. Malá útulná místnost, osvětlená jen pár svícny mě už na první pohled vzrušila. Pohlédl jsem na rozlehlou postel, na které už čekala mladá dívka. Měla nádherné dlouhé vlasy splývající až do pasu.
Brunetka, ty mám nejraději, prolétlo mi hlavou. Oči měla veliké a modré, člověk by se v té modři mohl utopit. Nebyla vysoká, byla drobná a velice hezká. Všimla si, že se ani nehnu. Vstala a já si ji mohl ještě lépe prohlédnout. Měla na sobě průsvitné růžové prádlo. Stála u mě velice blízko, naklonil jsem se.
,,Nelíbám své zákazníky." Odstrčila mě.
,,Jistě, promiňtě." Omluvil jsem se zdvořile. Vyvedla mě tím z míry.
,,Řeknětě, co pro vás mohu udělat."
Chtěla to mít rychle za sebou, napadlo mě. Mlčel jsem a byl ohromen její krásou i zvonivým hlasem. Projel jsem prsty její vlasy a žasl nad tou jemností. Začal jsem jí hladit po těle. Vzrušení ve mě narůstalo a já se už nemohl dočkat. Vedla mě k posteli. Začala mi svlékat kabát, košily i zbytek oblečení, až jsem zůstal zcela nahý. Toužil jsem po ní jako ještě po žadné. Ale její krása mě odzbrojila, nemohl jsem být tvrdý. Dotýkal jsem se jí s tou největší opatrností. Vypadala překvapeně a byl bych sto dokázat, že jsem v jejím obličeji zachytil velkou libost. Svlékal jsem ji a i přes její varování jsem jí políbil. Tentokrát se nebránila, vracela mi polibky s takovou vášní, že jsem se mohl zbláznit. Pomalu jsem do ní pronikl, zrychlil se jí dech a začala sténat. Doufal jsem, že to nepředstírá. Najednou mi na tom záleželo. Chtěl jsem uspojit ji a ne sebe. Co se to se mnou sakra děje? Zkoušel jsem být tak dobrý, jak jsem jen dokázal. Užívala si to, teď jsem si byl jistý. Dostával jsem se do extáze, neviděl jsem, neslyšel. Jenom jsem vnímal ten blažený pocit a přál si, aby neskončil. Má společnice na tom byla podobně. Cítil jsem tlukot jejího srdce a sledoval překvapení v jejích očích. Než jsem stačil cokoliv říct, přisálala své rty na mé. Nevnímal jsem čas. Odpočíval jsem vedle té krásné dámy a nemohl z ní spustit oči.
,,Jak se jmenujete?" Odvážil jsem se zeptat.
,,Isabella." Odpověděla tiše.
,,Opravdu krásné jméno pro krásnou dámu."
Usmála se.
Teď bych měl odejít, ale nechtěl jsem. Něco mě tu stále drželo. A já jsem věděl přesně co to je.
,,Nate, tady máte mou adresu...no..ehm..kdybyste někdy něco potřebovala..cokoliv." Dostal jsem ze sebe a podal jí kousek zažloutlého papíru. Otevřela ústa, ale přijala ho. Vstal jsem z postele a bral za kliku, když mě zastavil její hlas.
,,Počkejte!"
Otočil jsem se. Oblékla si průsvitný župan a já musel odvrátit pohled.
,,Prosím vás, neříkejte o tom madam Sue."
,,Byťte bez obav, Isabello." Políbil jsem jí ručku jako správný gantleman. Naposledy jsem jí věnoval letmý pohled a vypadl.
,,Byl jste spokojený?" Otázala se mě hned Sue jako pokaždé. Přikývl jsem.
,,To jsem ráda. Měla jsem trochu starosti. Isabella je velice mladá a navíc je tu nová. Jediné, co jí snad drží nad vodou je její krása." Kroutila hlavou. ,,Je o ní docela zájem. To víte, je neokoukaná." Zasmála se.
Tohle téma se mi ani trochu nezamlouvalo. Polkl jsem naprázdno, já snad žárlím?
,,Promiňte, už musím jít. Rád bych s vámi ještě pohovořil, ale potřebuji si teď ještě něco zařídit." Odbyl jsem jí, jak nejslušněji jsem dovedl.
,,Chápu, stavte se zase někdy. Host jako vy má dveře vždy otevřené."
,,Vážím si toho. Sbohem." Rozloučil jsem se a hnal od toho domu, co mi nohy stačily. V mysli se mi objevila zase její dokonalá tvář.
,,Isabello..." Povzdychl jsem si.


Chcete znát pokračování? :P