Září 2009

dneska ;)

28. září 2009 v 16:54 -) Kecání, nesmysly atd.
Tak jsem dneska koukala na HP 3, který prostě hláškama jenom perlí:D..

(v Chroptící chýši)
Snape vzrušeně:,,Pomsta je sladká! Neříkal jsem snad Brmbálovi, že pomáháš starému kamarádíčkovi na hrad?"
Sirius ironicky: ,,Geniální, Snape! Opět si zapojil do řešení svůj pronikavý rozum a opět dospěl ke správnému závěru. A teď když nás omluvíš musíme s Rémusem vyřešit jistou záležitost."
Snape naštvaně: ,,Dej mi záminku!"
Lupin se je snaží uklidnit: ,,Severusi, nebuď hlupáák.."
Sirius pohrdavě: ,,Nic jiného být neumí!"
Lupin: ,,Buď zticha, Siriusi!"
Sirius: ,,Ty buď zticha, Rémusi!"
Snape posměšně: ,,Jen si je poslechněte, hádají se jako staří manželé.."
Sirius provokativně: ,,Proč si nejdeš hrát se svým chemickým nářadíčkem?"

Jo jo, takhle to vypadá, když se sejdou starý známí:D:D:D

Hermiona si prohlíží Ronovu zraněnou nohu: ,,To musí bolet.."
Ron: ,,Bolí to tak, že mi jí možná useknou."

:D

Snape zadá dlouhý a nudný úkol.
Harry: ,,Ale pane! Zítra je famfrpál!"
Snape vážně: ,,Tak to by jste se měl mít zvlášť na pozoru, Pottere. Ztráta končetiny vás neomlouvá."

V hodině černé magie. Hermiona odpoví na otázku.
Snape: ,,To už je po druhé, co jste promluvila bez vyzvání. Neumíte se ovládat nebo jste hrdá na to, že jste tak nesnesitelný šprt?"

Snape vypráví o vlkodlacích.
Draco: ,,Haúúúú!"

Snape se potká na chodbbě s Lupinem.
Snape provokativně: ,,Ale ale Lupin...Procházíte se při měsíčku?"
(kdo nechápe: Lupin je vlkodlak a o úplňku se v něj pokaždé promění:DSnape je jeden z profesorů, který o tom, co je Lupin zač, ví:))

Ron se vzbudí ze snu.
Ron vyděšeně: ,,Pavouci! Pavouci! Chtějí, abych stepoval! Já nechci stepovat!"
Harry: ,,Tam jim to pověz, Rone."
Ron rozespale: ,,Povím..povím..zítra jim to povím.."

a tak dále a tak dále:D

Stalo se v Down Townu.. čtvrtá část

17. září 2009 v 18:37 -) Jednorázovky
Otevřel jsem okýnko na straně řidiče a zapálil si. Kouř jsem vyfukoval ven a sledoval ho, jak si to míří do všech stran. Čekal jsem na dona Tomasina ani ne pět minut. Byl oblečen do elegantního saka a modrých drahých kalhot, a aby doladil svůj vzhled vzal si vkusný klobouk. Vystoupil jsem jako pokaždé z auta, cestou jsem odhodil vajgl, a otevřel mu oddaně dveře od jednoho z nejdražších aut v Americe, Lassiter typ V16 Fordor. Když jsem se ujistil, že don pohodlně sedí, dvířka jsem zavřel a vrátil se za volant. Motor po na startování zarachotil, sešlápl jsem pedály a plynulou bezpečnou jízdou jsme mířili z Down Townu pryč.
Dona Tomasina dnes odpoledne čekala velice důležitá schůzka. Pokud uspěje, schrábne pěkný balík peněz a přirozeně se nám zvětší čtvrť, což byl jeho hlavní záměr. Čím více lidí, tím lépe. U vchodu do luxusní restaurace na nás čekali naši lidi jako ochrana, pokud by se něco zvrtlo, a však takovou skutečnost jsem si nechtěl připouštět. Jsem jeden z mála, který ví, kam dneska don Tomasino odjel. Vše je řádně promyšleno a drženo v utajení. Don si pro dnešní schůzku vybral svoje nejvěrnější lidi, docela jsem napnul hruď při této zabloudilé myšlence. Vešel jsem do dveří za jeho zády a v kapse mě hřál můj věrný Colt. Recepční nás usadil v soukromé jídelně a nabídl nám nejradžší pití. Náš host, na jehož jsme čekali, tu byl za okamžik. Byl to dlouhán, měl husté obočí, které se mu na čele spojovalo a působilo to opravdu děsivým dojmem. Potřásl si s námi přátelsky pravicí a vzal místo na proti dona Tomasina.
,,Nuže, pane, čím začneme?" Usmál se pan Collet. Dali se do rozhovoru, jež jsem po čtvrt hodině přestal vnímat a mlčky jsem rozjímal. Myslel jsem na Isabellu, na její dokonalou krásu a při vzpomínce na její hlas, se mi rozlil po tváři úsměv. V tu chvíli mi došlo, že ji miluji a to tak moc, že bych pro ni...
,,Promiňte, pane.." vytrhl mě z myšlenek hlas pana Colleta, ,,Myslím, že jsem všem důrazně vysvětlil, že tohle je soukromá schůzka, a že si přejeme být zcela nerušini. Nařizuji vám.."
Jenomže to už nedořekl, neznámý chlapík vytáhl Magnumku a jednou ranou střelil našeho společníka do hlavy. Převrátil jsem vzápětí stůl a kryl se za ním s donem. Obratně jsem zalovil pro pistol a sejmul ho třema ranama do břicha.
,,Sakra!" Ulevil si Tomasino. ,,Zabitím Colleta si naděláme nepřeberné množství problémů a nepřátel!"
,,Nezabili jsme ho přece my!" Obhajoval jsem to.
,,Právě, že ano, Vito..Nikdo neměl o dnešní schůzce vědět, máme ve svém gangu zrádce! A až zjistím, kdo to je, nažere se pěkně olovem!"
Pomohl jsem mu vstát na nohy. Svíral v ruce Colt special, a mě prolétlo hlavou, že to není moc učinná zbraň. Je ale malá, skladná a navíc don nepočítal, že by ji dnes měl použít. Kryl jsem ho za sebou a pomalými kroky jsme se blížili ke dveřím. Všude bylo hrobové ticho.
,,Co teď, pane?" Zašeptal jsem.
,,Nemám tušení, mohli bychom použít jiný východ, ale jsem tu poprvé." Odpověděl.
,,Docela pochybuji, že tu byl jen tenhle muž."
Přikývl. ,,Sdílíme stejné názory.."
Krčili jsme se neustále teď už v tichosti u dřevěných dvěří a já natahoval uši, aby mi neunikl sebemenší zvuk. Zaslechl jsem tlumené kroky a zrychlený dech. Přitiskl jsem prst k ústům a naznačil tím donovi, ať mlčí.
,,Pane?!" Zašeptal mužský hlas za dveřmi. ,,Pane!" Ozval se znovu. Prudce jsem se narovnal a otevřel rychle dveře a zamířil pistolí na muže. Cukl sebou a ustopil o krok. Když jsem poznal našeho muže, sklopil jsem zbraň.
,,Pane," začal napůl ještě vyděšený John, ,,všichni, co tu se mnou byli, jsou mrtví..já.."
,,A jaktože ty zrovna žiješ co?" Povytáhl obočí Tomasino.
,,Recepční měl ve stole schovanou zbraň, pane, a ještě pár zaměstanců. Můžete se jít přesvědčit. Vzduch je čistý, ale přišli jsme o své nejlepší muže."
Don Tomasino si hlasitě povzdychl, pak se napřímil a zaklel. Pokračovali jsme v patách Johnovi, který nás provedl halou a vyšli jsme ven. Byl jsem jako na trní a čekal, kde na nás zase někdo zaútočí.
,,Do prdele..." Vyklouzlo mi, když jsem vyšel na denní slunce. Všude po chodníku a na silnici se válela spousta mužských těl. Nás nebylo mnoho, ale don Barbaro s muži rozhodně nešetřil.

***

Seděli jsme v našem baru a popíjeli whisky. John si utíral z čela pot a nikomu z nás nebylo moc do řeči, a i přesto, že jsme věděli, že je na čase jednat. Problémy se náhle začaly sypat z každé strany a don Tomasino sklesle seděl na své židly a kroutil beznadějně hlavou.
,,Vito?.." obrátil se na mě nečekaně, ,,mohl bys nás na okamžik nechat s Johnem osamotě?"
,,Prosím?" Vykuli jsem oči.
,,Jdi.." Pohodil hlavou. Tak jsem se tedy zvedl. Vyšel jsem ven z baru a sledoval jsem projíždějící auta. Jen tak jsem si v duchu představoval, jak jedno z nich zpomalí, nějakej chlápek vytáhne Thomsona a nasaje mě přímo do břicha. Uchechtl jsem se. To by byl opravdu žáživný konec. Stál jsem tu, no, dejme tomu půl hodinky a přidal se ke mně John. Opřel se o zeď.
,,Dona to hodně rozladilo, co myslíš?" Nahodil téma.
,,S tím souhlasím, ale na jeho místě bych byl asi taky. Asi je hloupé se ptát, o čem jste se teď bavili." Podíval jsem se mu do očí. Uhnul pohledem a odkašlal si.
,,No..v podstatě mi dal jeden úkol. A pro tebe má taky nějaký, mám tě s ním seznámit."
,,Poslouchám.."

***

Druhý den ráno jsem se probudil na lavici v kuchyňce. Zprvu jsem nevěděl, kde jsem se tu vzal, ale pak mi začalo svítat. Trochu jsme to pak s Johnem přehnali s alkoholem, klábosili jsme o životě, penězích i ženách a pamtuju si, jak jsem se prokecl o Isabelle. Nedivil bych se, kdybych mu celou noc líčil, jak je dokonalá.
Třeštila mě hlava a já si opláchl studenou vodou obličej. V tu chvíli se mi vybavil úkol, který musím splnit. Napadlo mě, že v tomhle stavu by nebylo nejlepší řídit, přesto jsem vyhrabal klíčky z kabátu a nasedl do auta.

***

Mise byla splněna, balík byl doručen. Byl jsem spokojený, že nedošlo k žádným problémům, a tak jsem zamířil do svého bytu. Těšil jsem se na Isabellu. Myslel jsem na to, jak otevřu dveře, ona se mi vrhne kolem krku a já jí romanticky políbím. Zastavil jsem tam jako pokaždé. Skoro jsem utíkal, jak jsem se nemohl dočkat, až jí zase spatřím. Bral jsem za kliku, ale v tom jsem uslyšel hlasy. Zaváhal jsem, ale pak nakonec otevřel. To, co jsem spatřil mi vzalo všechen dech z plic.
,,Co to-??" Mumlal jsem. Zíral jsem na Dona Tomasina, v náručí choval upilovanou, za ním postával John a Bill s nabitými brokovnicemi. Isabella byla na posteli a byla nesmírně vyděšená. Vytáhl jsem colt a namířil hlaveň na dona Tomasina.
,,Okamžitě ji nechte na pokoji. Je pod mojí ochranou.." Vyhrožoval jsem.
,,Vito," vzdychl Tomasino, ,,ničemu nerozumíš. Možná bych ti to měl vysvětlit."
,,Možná?!" Burácel jsem.
,,Tahle mladá dívka, ačkoli krásná a na pohled naprosto neškodná, na tebe ušila boudu. Mafiáni dona Barbaro věděli, jaké máš slabosti, a pak objevili ji. Slíbili jí balík peněz, když jim trochu pomůže v jejich prospěch. Neozvala se ti. Oni i ona tušili, že se pro ni vrátíš sám. Zahrála ti menší divadýlko, když předstírala, že ji muži ublížili. Ve skutečnosti ti tam o život vůbec nešlo, ale ty jsi prostě všechny musel postřílet, že? Jejím prostým úkolem bylo odjet do tvého bytu a průběžně informovat Barbara a jeho muže o našich plánech. A to se jí také povedlo. Včerejší překvapení byla její práce. Jenomže jsi v té přestřelce měl přijít o život, abych přišel o všechny svoje esa a byl absolutně na dně. Přesně včera večer mě jaksi u té naší whisky napadaly různé teorie. Poprosil jsem tady Johna, aby tě malinko přiopil a doufal, že z tebe něco dostane."
Čelist mi poklesla a já nevěřil svých uším. Považoval jsem to za hloupý vtip, ale když jsem uviděl na posteli můj diář, všechno mi bylo náhle jasné. Zavřel jsem ústa a přestal mířit na dona. Tomasino se otočil zpátky k Isabelle, které tekly slzy po tváři.
,,Víte, slečno, zahrávat si s Mafií není legrace. Přidáte se k jedné a ta druhá vás pak bez milosti oddělá. Je proto rozumnější se od ní držet co nejdál."
Hlasitě začala vzlykat. Dobře věděla, co jí čeká a já si byl vědom toho, co čeká mě. Nechtěl jsem, ruce mi ztěžkly, ale přesto jsem pozvedl colt a místo na dona, jsem zamířil na Isabellu. Byla to vteřina, ale mě to připadalo jako věčnost...stisknutá spoušť...rána..letící kulka..můj pohled plný omluv a milování..její pohled lesknoucí se strachem a hrůzou...její bezvládné tělo klátící se na postel..krvavé šaty..bledý obličej..oči...ty oči, tolik krásné a bez života... Jinak to nešlo, jestli jsem si chtěl zachránit krk, musel jsem pro to něco obětovat. Odvrátil jsem pohled od jejího těla a spatřil donův překvapivý výraz.
,,No..alespoň jsi ušetřil tady Billovi kulku." Pokrčil rameny. ,,Ale tím, to všechno ještě neskončilo."
Teď je přesně ta chvíle, kdy je vhodné a trefné pronést ,,do prdele". Pomlau mi začalo svítat. Upilovaná..ta nebyla pro ni, ale pro mě. Tahle pistol sloužila mezi mafiány na vyřizování účtů. Bylo by teď zbytečné kleknout si na kolena a prosit, škemrat o život, omlouvat se. Mafiánům nezáleží na tom, jaké služby pro ně vykonáte, jak důležití pro ně jste ani jestli patříte do jejich rodiny nebo jste jejich nejlepší přítel..prostě jste to posrali, tak za to zaplatíte..
Místnost byla tichá, sluneční paprsky pronikaly přes zažloutlou záclonku. Nedíval jsem se jim do očí, pohled jsem zabodával do podlahy. Upustil jsem colt, který z dunivým zvukem přistál na podlaze. Tomasino pozvedl smrtící nástroj. Následovala rána, a pak ostré kulky, které se mi zavrtaly hluboko do břicha. Tahle zbraň z blízka nikdy nemine. Mafiáni opustili místnost a já se ocitl sám. Z praxe jsem věděl, že mi zbývá posledních pár vteřin života.
,,Isabello..tolik tě miluji.." Ani jsem neslyšel svůj hlas, když jsem pronesl tyto věty. Moje smysly postupně odumíraly. Zavřel jsem oči. Upadal jsem do neodvratné temnoty. Tak takhle vypadá konec, pomyslel jsem si..

Díky moc vám všem, co jste si tuhle kravinku četli :P Doufám, že jsem vás tím neunudila k smrti, a že jste se alespoň trochu pobavili a dozvěděli se něco málo o drsném a senzačním životě mafiánů :P:D

Stalo se v Down Townu.. část třetí

9. září 2009 v 19:10 -) Jednorázovky
Dorazili jsme na malé parkoviště nedaleko mého bytu. Venku bylo chladno, a tak jsem Isabelle půjčil svůj kabát, aby se zahřála. Vděčně ho přijela a schovala svou dokonalou postavu v kusu hadru, jinak se to ani nazvat nedalo po dnešní noci plné krve. Ale netvářila se, že by jí to nějak vrtalo hlavou. Naposledy jsem se rozhlédl kolem sebe, abych se přesvědčil, že nás nikdo nesleduje a v rychlejším tempu jsme vyrazili do mého bytu.
Dovolil jsem Isabelle horkou koupel a já se odebral do mé skromné kuchyňky poohlédnout se po nějakém dlabanci. Našel jsem pár vajec a slaninu. No nic velkolepého, odfrkl jsem si. Svůj colt jsem odložil na stolek u pohovky. Napadlo mě...ale ne nic, toho by Isabella nebyla nikdy schopná. Přesto jsem ho zase sebral a strčil do kapsy u kalhot.
,,Ehm..Vito?" Zavolala na mě svým nádherným hlasem. ,,Mohl bys mi podat ručník?"
,,Jsem vám k službám, madam!" Odpověděl jsem a spěchal k ní.
Ležela po krk ve vodě a zkoumala mě modrýma očima. Natáhla ruku a vzala si ho. Bylo mi trapné tu takhle postávat a zírat na ní jako pitomec, proto jsem se otočil na podpatku a vypadl z koupelny. Mezitím, než se do sucha osušila, jsem připravil večeři a do sklenice nalil dobré whisky. Objevila se v místnosti zahalená v ručníku. Měla nádherné nohy, sjížděl jsem tam neustále očima. Všimla si toho a pousmála se.
,,Dovolil jsem si připravit něco k jídlu." Zval jsem jí srdečně k jídelnímu stolu.
,,To je laskavé. Děkuji. Ale nemám hlad."
Trapas, prolétlo mi hlavou. Pokýval jsem hlavou, že rozumím. Chtěl jsem něco říct, ale když ztlumila olejovou lampu a stáhla ze sebe ručník, v mozku se mi všechno vymazalo. Modřiny v té temné záři zmizely, rozpustila si vlasy a pohodila s nimi. Upustil jsem flašku na podlahu a střípky se rozlétly po celé mísnosti. Hlasitě se zasmála a vzala mě za ruku. Skoro jsem nedýchal, když mi začala něžně líbat krk. Zase mě svlékala, pomalu, přesně tak, jak mě to vzrušovalo. Nepřestávej, létalo mi hlavou sem a tam. Nevydržel jsem napětí a povalil jí na postel. Ona se však šibalsky usmála a vysoukala se mi. Líbala mi hruď, pak břicho a pokračovala stále níž a níž...až..nemohl jsem myslet, když mi sundala kalhoty a spodní prádlo. Byl to pocit, který bych mohl zažívat znovu a znovu...Ještě chvíli a nevydržím to..V nejlepším přestala a já věděl, že to ještě není všechno. Líbala mě teď na ústa a své horké tělo tiskla k mému. Cítil jsem její ňadra na svých. A pak jsem byl v ní. Pohybovala se něžně a roztouženě vzdychala. Netrvalo to dlouho, tohle jsem nevydržel. Za okamžik jsem cítil žár a nechtěl jsem, nechtěl, aby to skončilo.
,,Isabello!" Sténal jsem vzrušeně.

Ráno jsem se probudil vedle nejkrásnější dívky na tomhle světě. Spala jako anděl. Pohladil jsem jí po tváři a vstal z postele. Ještě jednou jsem se dotkl její tváře, a pak jí dekou řádně přikryl. Rychle jsem se oblékl a nemohl jsem najít svůj colt. Kde sakra je? Šmátral jsem tiše po místnosti a ne ho najít. Až když jsem bral za kliku, zablýskla se jeho hlaveň u nohy postele. Neohrabeně jsem se pro něj shýbl a zastrčil do kabátu.

***

Slyšela jsem, jak bouchly dveře. Konečně odešel, ulevilo se mi. Vyhrabala jsem se z postele a hledala něco na sebe. Našla jsem své poloroztrhané šaty ze včerejší noci. Ty chlápci od dona Barbara mi je teda pěkně dodělali. Ale slíbili, že mi koupí nové i za ty modřiny se slušně omluvili. Bolely ještě teď, ale bylo to nutné, abych přesvědčila Browna. Zachichotala jsem se sama pro sebe, jak jsem to před ním dobře zahrála. Mohla bych se tím v budoucnu živit. Nechala jsem však svých přání i tužeb a pátrala po telefonu. Ležel nenápadně vedle lednice. Vytočila jsem číslo, které jsem byla nucena si zapamatovat.
,,Tady Isabella.." Představila jsem se, jakmile to na druhé straně někdo vzal.
,,Á, výborně, drahoušku. Vito tam není?" Poznala jsem hlas dona Barbara.
,,Vzduch je čistý, pane. Na všechno skočil. " Sdělila jsem mu pyšně.
,,To rád slyším. Teď udělej, co musíš a ozvi se co nejdříve." Zavěsil.
Barbaro mi slíbil pěknou sumu peněz. To byl důvod, proč se takhle vystavuju nebezpečí. Nenáviděl Vita stejně jako dona Tomasina, věděl, že když dostane Vita, bude mít eso v rukávu. Mě to bylo jedno, jsem chudá a potřebuju peníze a až je dostanu, odjedu pryč. Najdu si práci, možná právě v divadle. Krásná jsem na to dost, ale pokud se tak nestane, asi se vrátím ke své staré práci. Ale teď o tom nebudu přemýšlet. Prohledávala jsem jeho skříně a snažila se najít nějaký deník, kam si ten hlupák píše svoje plány. Nikde jsem nic neobjevila. Ale mafiáni měli v oblibě trezory. Začala jsem prozkoumávat skuliny pod obrazy a opravdu jsem jeden objevila. Kruci! Skřípala jsem zuby. Potřebuju kód. Zaslechla jsem kroky a nevinně si sedla na postel.

***

Odemkl jsem a první, co jsem uviděl, byla Isabella. Usmála se na mě. Vypadala překvapeně a trochu vyděšeně, ale to se mi nejspíš jenom zdálo.
,,Koupil jsem ti něco na sebe, ať tu nemusíš běhat v těhle roztrhaných šatech." A hodil jsem jí balík na postel.
,,Ani nevíš, jak jsem ti zavázaná, Vito." Mluvila dojatě.
,,To nestojí za řeč. Vem si to na sebe hned. Já mám teď ještě nějakou práci, tak si tu udělej pohodlí a já se do večera vrátím. Nechci tě tu držet zavřenou, ale pro tvoje vlastní bezpečí by jsi tu měla zůstat alespoň dneska."
,,Zůstanu." Přikývla.
Venku dnes bylo neobvykle teplo, a tak jsem při odchodu pověsil kabát na věšák a pro jistotu z něho vytáhl svoji nejvěrnější pistoli.

***

Převlékla jsem se. Hm, docela trefil velikost a i vkus má docela dobrý. Neunikl mi ten pověšený kabát, proto jsem neotálela a začala prohlédávat kapsy. Bingo! Skoro jsem to zakřičela radostí. V ruce jsem svírala malý černý diář. Hladově jsem v něm začala listovat a narazila na něco opravdu zajímavého. Pospíchala jsem k telefonu.
,,Done Barbaro? Něco pro vás mám..."