Únor 2010

Lví král :)))) - to je taková krásná, milá, sympatická disneypohádka :)

11. února 2010 v 19:31 -) Kecání, nesmysly atd.
A proto jsem chtěla mít doma malýho vlíčka, protože je strašně roztomilej:P:)


I lvi se zamilují :P


A slavné Hakuna Matata!:D


krásné songy k filmům :)

11. února 2010 v 18:56 -) Kecání, nesmysly atd.
Avril Lavigne - Keep Holding on (Eragon)

Paramore - Decode (Twilight)

Enya - May it be (Lord of the rings)

Celine Dion - My heart will go on (Titanic)

Linkin park - New divide (Transformers 2)

Leona Lewis - I see you (Avatar)

Snídaně v trávě

11. února 2010 v 14:58 -) Jednorázovky
chtělo se mi napsat něco škaredého, tak tady to je ..

Probral jsem se, ale cítil jsem se divně, neobvykle. Neslyšel jsem svůj dech ani tlukot srdce, ale mé smysly byly ostřejší. Soustředil jsem se na svištící vánek kolem mé hlavy, na jeho osvěžující dotek, slyšel jsem, jak se o sebe třou stébla trávy, jak písek běhá po měkké zemi, jak se stromy ohýbají ve větru. V nose se mi mísily různé vůně, všechny mi nepříjemně štípaly do nosu. Až na jeden. A ten jsem dokonale znal. Ale tentokrát byl snad tísíckrát výraznější. Melanie!
Otevřel jsem oči. Klečela několik stop ode mě, v obličeji soustředěný výraz. Byl jsem nesmírně rád, že jí vidím. Ale moment. Kde to sakra jsem?!
Lekl jsem se a ani jsem nesithl zpozorovat, že jsem se postavil na nohy. Melanie stále klečela.
,,Co- kde-? Mel, lásko.. kde to jsme?" Poslední, co si vybavuju, bylo, jak spolu usínáme v manželské posteli a ona mě líbá na krku. Pak jsem usnul. Jsem teď ve snu?
,,Jen klid, Stephane." Odpověděla klidně.
Náhle mi docházelo, že pachů citím mnohem více. A lákaly mne. Násal jsem vzduch do plic. Nádhera, vydechl jsem. Začaly se mi sbíhat sliny. Pátral jsem po zdroji. Ach ne! Zarazil jsem se. O několik metrů dál ležela nehybně na vlhké trávě holčička. Spala nebo možná byla v bezvědomí. Ani neuběhla sekunda a klečel jsem u ní. Ta vůně zrajícího člověka mě oblbovala. Vzal jsem jí do náručí. Když jsem se jí dotkl, zatřepala víčky. Žije, díky Bohu. Jak jsem se na ní soustředil čím dál více, ucítil jsem nezkrotný hlad. Sliny mi začaly téct z úst a dopadaly na tváře malého dítěte. Pak se na mě podívala.
,,Ta zlá paní už odešla?" Zeptala se mě.
S hrůzou jsem si uvědomil, že má na mysli Melanie. Ohlédl jsem se po ní. A však nebyly po ní ani stopy. S úsměvem jsem se obrátil k dítěti.
,,Ano, už je pryč. Copak ona ti ublížila?"
,,Mě i dalším dětem ze školky." Ukázala za sebe. Poklesla mi čelist. Copak se Katherine dočista pomátla?
,,Odvedeš mě k mamince?" Prosila něžně.
,,To víš, že ano." Pohladil jsem jí po tváři. Rozlil se jí úsměv po tváři a objala mě. Pevně jsem jí stikl tělíčko. Slyšel jsem tep krve a sliny mi opět začaly téct z úst. Vůně jejího těla, vlasů a krve mě porazila. Kdybych se tak dokázal ovládnout. Chladné rty jsem jí přitiskl na krk, a pak jsem uslyšel pláč a sten. Mýmy ústy proudila horká tekutina. Byl jsem jako v tranzu, né a né přestat. A když došla, zděšeně jsem odhodil malé tělo od sebe pryč. Co jsem to udělal?
,,Melanie! Melanie!" Volal jsem bezmocně.
Stála vedle mě. Rty pevně semknuté.
,,Proč.. proč.. já.." Blekotal jsem pořád dokola.
,,Uklidni se, Stephane, no tak." Konejšila mě.
,,Já jí zabil.. zabil jsem jí.. Co její rodiče? Chtěla ode mě pomoc.. a já.."
,,Stephane!" Ucouvla o krok, poněvadž jsem po ní střelil rozzuřeným pohledem.
,,Proč jsem tady, Mel! Proč jsi mě sem přivedla! Tak proč?!" Křičel jsem na ní.
Ustoupila o další kroky dozadu, připravená utéct. Ale já měl energii, sílu. Ohromnou sílu. Neunikla by mi. A ona si toho byla vědoma. Bojí se mě.
,,Prosím tě, Stephane, vzpomeň si, co se stalo v noci. Prosím."
A já si vzpomněl. Pane bože!
,,Máš mě za zbabělce?" Zeptal jsem se hořce. ,,Hodíš mi k nohám školku dětí? Máš pocit, že bych nezvládl-"
,,Ale ano zvládl." Ujistila mě. ,,Tohle byl ode mě svatební dar. A ty bys sis ho měl vážit."
,,Měl bych si ho vážit? Jsi padlá na hlavu? Zabil jsem dítě! My jsme zabili děti! To je-"
,,Ty nejsi člověk. Pochop. Copak ti někdy bylo líto selat, co šli na porážku?"
,,Né ale.. tohle je něco jiného!"
,,Je to to samé. My jsme lovci, oni kořist." Řekla stručně.
,,Ale proč zrovna děti?"
,,Chutnají výborně. A né pokaždé se naskytne příležitost dostat jich takovou kupu. Dalo mi práci přesvědčit jejich učitelku, aby vzala děti na výlet do hor. Jsou tady hluboké propasti. Nenajdou je a budou je považovat za nezsvětné. Stejně jako mě." Povídala hrdě.
Zaúpěl jsem. Nesouhlasil jsem s tím.
,,Jsi pořád hladoví. A bude ti lépe, když se nakrmíš. Tak rychle, než se zase proberou."
,,Né, Mel. Já už to neudělám!" Protestoval jsem.
,,Chceš se dívat, jak to dělám já?"
Popadl jsem jí tvrdě za ruku. Táhl jsem jí od tohle místa pryč.
,,Stephane, sarka, pusť mě! Nemůžeme je tady jen tak nechat!"
,,Ale můžeme..." Odsekl jsem.
Líbilo se mi, že mám větší sílu než ona. Trhala sebou, zastavovala se, kousala. Ale já jsem necítil bolest.
,,Hlupáku!"
,,Dobře, ať je po tvém!" Vzdala se nakonec. Zastavil jsem se a pobaveně se usmíval.
,,Ale musíme to vymyslet jinak. Ty děti pojedou hledat. Ublížila jsem jim. Jednu z nich najdou mrtvou. Budou po nás pátrat."
Úsměv mi pohasl. Pochopil jsem.
,,Musíme je zabít.." Zašeptal jsem. Přikývla. Zařval jsem a vyrval jsem pařez ze země. Dřív než jsem si to uvědomil, stál jsem u jejich nehybných těl. Zadržel jsem dech, ale vzápětí opět začal dýchat. A ač jsem se sebou bojoval jakkoli, hlad mě opět přemohl. Popadl jsem další bezbranné tělo a pil.