Březen 2011

Konec konce

20. března 2011 v 15:55 -) Jednorázovky
Probudila jsem se uprostřed hluboké noci. Když jsem roztáhla těžké závěsy, dívala jsem se přímo do obrovského měsíce v úplňku. Zářivé hvězdy kolem něho se náhle začaly prudce pohybovat po noční obloze. Byla to nádhera, nic podobného jsem předtím nikdy neviděla. Nemohla jsem odvrátit pohled od té podívané. Hlas v hlavě mě varoval, ať se schovám. Ale co zmůže proti zvědavosti pětileté děvče? Kolem mého okna se začala zvedat bílá mlha. Zakrývala mi pomalu výhled na úplněk. Natahovala jsem se na špičkách ke klice, abych otevřela okno a bílou páru vpustila do pokoje. Chtěla jsem se na hvězdy podívat ještě jednou. Klika cvakla a v tom mě někdo uchopil za ruku. Vylekaně jsem se otočila. Byl to můj otec.
,,Co to děláš, srdíčko?" Zeptal se mě něžně a aniž by se podíval ven z okna, zátahl závěsy zase zpátky. Vzal mě do náručí a uložil do postele.
,,Zavři oči a už se ven nedívej, rozumíš?" Pohladil mě po vlasech a peřinu přitáhl ke krku. Jenom jsem pokývala hlavou. Usmál se, dal mi pusu na čelo a nechal mě osamotě. Hned jak za ním zaklaply dveře, vyskočila jsem opět je odtáhla. V měsíční záři se lesklo obrovské letadlo, které vůbec nevypadalo jako z našeho světa.

O 13 let později...

Ze sna mě vytrhlo otravné řinčení budíku. Zaklapla jsem ho a rozespale jsem si sedla na postel. Kde to jsem? Můj pokoj nevypadal jako pokoj, ve kterém jsem se probouzela už jako malá. Chtěla jsem začít křičet, ale do místnosti vstoupila starší žena a nesla na talířku čerstvou kávu a koblihu.
,,Dobré ráno, Lilly." Usmála se.
S otevřenou pusou jsem si vzala snídani. Vedle cukru ležel modrý hladký prášek.
Stařenka na něj zabloudila pohledem.
,,Spolkni ho, drahá, udělá se ti lépe."
Za jiných okolností bych všechno zahodila na zem a utekla pryč. Ale teď jsem se nemohla vůbec hnout z místa, jenom jsem zírala na svou ruku, která mi poslušně vložila prášek do úst.
,,Tak co?" Pohladila mě.
,,Lepší, mnohem lepší, babičko."
,,To jsem moc ráda. Na židli máš připravené čisté věci do práce." Vzala si ode mě vypitý šálek od kávy a odešla z místnosti.
Do práce? Já přece studuju. To byla moje poslední úvaha než jsem upadla do bezvědomí.

Probudila jsem ze sna. Luxusní drahé peřiny jsem si stáhla až ke kotníkům a lípla jsem pusu spícímu muži vedle sebe. Pak jsem se odebrala do koupelny, kde jsem si dopřála osvěžující ranní sprchu a při čištění zubů jsem se kochala společnými fotkami mého manžela a mě, které jako prezentace běhaly na malé obrazovce u zrcadla. Musím přiznat, že si absolutně nevzpomínám, že jsem byla na místech, které jsou v pozadí. Dokonce i tvář mého manžela mi přišla rozmazaná.
,,Ahoj, lásko, vyspala ses dobře?" Dal mi pusu na rameno .. kdo? Jaké je jeho jméno?
,,Ehm.. " Vyplivla jsem poslední zbytky pasty do umyvadla a otočila se k němu. ,,Neutrpěla jsem včera ránu do hlavy?"
,,Co je to za otázku?" Zasmál se manžel a mě se zdálo, jako by zatím pobaveným smíchem skrýval obavy.
,,Já.. nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuješ." Vypadlo ze mě a taky jsem se zasmála.
,,Nick." Odpověděl a začal mě líbat. A po chvíli té úžasné chvíle jsem upadla do bezvědomí.

Probudila jsem se ze sna. Když jsem zvedla víčka spatřila jsem hvězdnou oblohu. Moje postel se se mnou v rytmu vln houpala nahoru a dolu. Cože?! Vyskočila jsem. Byla jsem na lodi. Na malé lodi. Za to opravdu drahé. Zvedl se vítr a málem jsem neudržela rovnováhu a zakolíbala jsem se. Ze zadu mě ze zadu chytily silné paže. Otočila jsem hlavu.
,,Nick že?" Poznala jsem ho. ,,Ty nejsi můj manžel. A tohle není moje loď."
,,Ano. Máš pravdu." Pustil mě a pokynul, ať se posadím.
,,Kdo opravdu jsi?" Obyčejně bych začala vyvádět jako blázen. Dokonce bych skočila i do těch vln, jen abych zdrhla pryč. Ale zase jsem se cítila unavená, bolela mě hlava jako by mě někdo do ní celý den mlátil kladivem. Položila jsem si automaticky dlaň na čelo a zasyčela.
,,Donesu ti něco k pití." Nabídl se Nick a za chvíli byl zpátky se sklenicí chladivé vody.
,,Díky." Vodu jsem do sebe nalila na jedno loknutí a hlasitě vydechla.
,,Poslouchej, Lilly. Jsme ve vážné situaci. Nevím, kde začít, abych tě nevyděsil."
Zasmála jsem se.
,,To vůbec nemusíš, chlape, mě je najednou všechno jedno. Stačí když mi povíš, jestli teď sním nebo jsem vzhůru."
,,Nikdy jsi nesnila." Odpověděl stručně.
,,Žiju snad více životů najednou?"
,,O to jsme se snažili, ale tvou paměť je velice složité nabourat. Rozhodli jsme se, že s tím raději přestaneme než abychom ti ublížili."
,,Vy jste se mi hrabali v hlavě!" Vyjekla jsem.
,,Ano, pro tvoji i naši bezpečnost."
,,Proč?'!"
,,Netvrdila jsi, že si klidná? Tak si zase sedni a poslouchej."
Poslechla jsem jako cvičený pes.
,,Spatřila jsi něco, co jsi neměla. Nám to možná pomůže, ale pro tvoji bezpečnost jsme se rozhodli ti změnit vzpomínky a to se nám, jak sama vidíš, moc nepovedlo. Důležité je, že už si nepamatuješ, co jsi tehdy viděla. Je to tak?" Zeptal se vážně.
,,A-asi ano. Já vůbec nevím, o čem mluvíš. Jenom mě velice uráží, že jste se mi hrabali v mozku."
,,Byla ještě jiná možnost."
,,Ano?"
,,Zabít tě."
Polkla jsem.
,,Ou..no to by bylo asi mnohem horší."
Pokýval hlavou. Chvíli jsme mlčeli. Zadívala jsem se na nekonečný oceán.
,,Proč jsme tady?"
,,Tady nás nebudou hledat."
,,Kdo?"
,,To je přísně tajné. Víš co, popovídáme si zítra. Měla by sis odpočinout. Určitě tě pořád bolí hlava a neudržíš se moc na nohou. Nemám pravdu?"
Povzdychla jsem si. Lehla jsem si na podložku se spoustou dek a polštářů. Zavřela jsem oči a zabroukala jsem: ,,Mimochodem, krásně líbáš, Nicku."
Slyšela jsem, jak si odkašlal. Pobaveně jsem se zachichotala a usnula.

Byla tma a bylo ticho. Stoupala jsem do zasněženého kopce a zimní boty se mi bořily do sněhu. Čím jsem byla víš, tím to bylo horší. Ale dohoda je dohoda. Musela jsem tam dorazit. A včas. Zastavila jsem právě v polovině, když jsem uslyšela skřípavé zvuky. Zvedl se vítr a začalo hustě sněžet. Na chvíli jsem neviděla ani metr před sebe. Zůstala jsem raději trčet na místě a sedla si do studené závěje. Obličej si schovala do dlaní, které jsem měla v tlustých rukavích a čekala. Zapípal mi mobil. Vyhrabala jsem ho z kapsy. Už by tu měl být. 20:00. Napadlo mě, že když viděl to počasí, tak si to rozmyslel a napadlo ho, že jsem zůstala na chatě s ostatními. Ale to by za mnou přece zašel a přesvědčil se, jestli tam opravdu jsem. Určitě sem šel za mnou, jenom se v té chumelenici nemůžeme najít.
Chumelenice přestala a já jsem se zase mohla rozhlédnout. Vzdálená vesnička zářila pouličními lampami a v oknech různých domů se svítilo. Seděla jsem na půl cesty do kopce a shlížela dolů pod sebe. Nikde nikdo. Napadlo mě zavolat, ale když jsem se nadechla ozval se zase ten skřípavý zvuk. Tentokrát jsem se lekla a otočila za sebe. Jenom holý kopec. Půjdu pryč, rozhodla jsem se nakonec. Udělala jsem krok dopředu a okamžitě se zabořila. A v tom okamžiku se za mými zády objevilo světlo. Bylo tak velké, že osvítilo celý kopec pode mnou. Zděšeně jsem se ohlédla. Na kopci do slova vyrostla prosklená místnost s velkým reflektorem. A pak jakoby sopka vyplivla lávu, vyplivl kopec jezdící lanovku, byla taky ze skla, ale nevypadala jako obyčejná lanovka. Nic takového jsem nikdy neviděla. Rozjela se po svahu pomalu dolů. Nestihnu utéct, napadlo mě. Plácla jsem sebou na břicho a naházela na sebe trochu sněhu. Jsi pitomá, už tě dávno viděli. Nadávala jsem si. Mozek mi říkal ,,zavři oči, nedívej se..nedívej se." Lanovka šnečím krokem projížděla kolem mě. Zorničky se mi rozšířily strachem a zvědavostí. Uvnitř kabiny nikdo neseděl. Nebo přece? Někdo skoro průhledný? Nějaká postava?
Lanovka projela. Oddychla jsem si. Zůstala jsem raději ležet a čekala, až se ten druhý skleněný barák zase ponoří. Ale stál tam a jeho světlo pořád zářilo. Lanovka v tichosti dole zastavila, ale jen na okamžik. Pak se zase rozjela zpátky. Do prčic! Položila jsem hlavu na sníh a snažila se nedýchat moc nahlas. Projela kolem mě, nevšimli si. Ale pak se zastavila. Vyjekla jsem, vyskočila a utíkala ze svahu dolů. Zakopávala jsem, polykala jsem sníh a dusila se kašlem. Bála jsem se ohlédnout, už jsem byla skoro na další cestě, když jsem se propadla do sněhu a padala jsem dobrých pár metrů. Prostor nade mnou se uzavřel a já se ocitla v bílé podezmní místnosti. Stál tam robot, taky celý bílý.
,,Zdravím, jsem robot Jiko a jsem váš nejlepší přítel, prosím důvěřujte mi."
,,Cože?!"
,,Jste v ochrané zóně, madam, tady na vás nemůžou. Ovšem podle mého vyšetřování si vás prozkoumali. Měla jste zavřít oči, to vás v NASA neučili?"
Neodpověděla jsem.
,,Zdá se, že už jste je někdy záhledla. V pátém roce života, pokud se nemýlím. Nelíbí se jim, že o nich víte. Chtějí vám ublížit, ale nebojte se, já vás ochráním. Podejte mi ruku, vymažu z vás jeiich vliv."
,,O čem to proboha mluvíš? Kdo jsou oni?" Skoro jsem ronila slzy, jak jsem se bála.
,,Na hloupé otázky teď času není. Podejte mi ruku."
Zoufale jsem ho poslechla, hned jak jsem se ho dotkla ocitla se moje mysl ve stavu bez tíže. Kolem mě byl vesmír, viděla jsem planety, hvězdy, komety. Jiko mě držel za ruku a něco mumlal. Pak se svět proměnil do kostiček plných obrázků a já se probrala zpátky v bílém sklepě. Ale už jsme tam nebyli sami. Byl tam Nick a taky další muži.
,,Máme problém. Zahajuji misy 066." Poručil vysoký chlap v kvádru ostatním a ty mě hned na to popadli za paže.
,,Nechte toho! Puste mě!" Mlátila jsem s sebou a z očích se mi řinuly slzy. Nick se ke mně přiblížil vzal mi pravou ruku, malým ostrým nožem, mi rozřízl ruku a do krvácející rány pustil pár stříbrných kuliček. Pak jsem ucítila bolest hlavy a omdlela jsem.

,,Pane bože!" Otevřela jsem bleskově oči a podívala se na svou ruku. Jizva.
,,To ne. To nemůže být pravda."
Z kajuty vyšel Nick, u pusy držel zapnutou vysílačku.
,,Mise 066 neúspěšná. Vzpomněla si. Volám pentagon, co mám dělat?" Nespouštěl ze mě oči.
Vysílačka zachraptěla a ozval se mužský hlas. Hned jsem ho poznala.
,,Zahajte misy 067." Rozkaz byl stručný.
,,Rozumím. Konec." Nick odložil vysílačku a dlouze si mě prohlížel.
Rozbrečela jsem se.
,,Chcete mě zabít? Chcete mě zabít?! Jen proto, že jsem viděla něco, co nemám? Vždyť ani nevím, co to bylo." Vzlykala jsem.
,,Nikdo tě nezabije. Je konec."
,,Právě jste se dohodli na další misy, tak co obsahuje?!" Polykala jsem slzy, co mi tekly do pusy.
Nick vytáhl z kapsy u kreťas kapesník a podal mi ho. Přisedl si vedle mě.
,,Koukni na ten oceán. Je nádharnej. Tady se cítím svobodný."
,,Proč?" Zeptala jsem se už klidnějším hlasem.
,,Protože moře je nezajímá. Lidé žijí na pevnině, ta je pro ně zajímavější."
,,Pro koho?"
,,To přece sama víš. Pro někoho je to noční můra, pro jiné sen. Myslela sis, že jsou všechny hvězdy osamělé? Bez života?"
,,To ne. Ale nikdy by mě nenapadlo, že toho budu součástí. Je to jako film."
,,Kéž by byl." Povzdychl si. ,,Před pár dny, kdy ses probudila u mé babičky, tak jsme zjistili tu nejhorší věc. Jsme určeni k zániku. Chtěli jsme ti upravit paměť, abys mohla dožít poslední dny v klidu, ale nepodařilo se nám to. Mrzí mě to."
,,Myslím, že by bylo jednoduší mě zabít." Uchechtla jsem se.
,,Co jsi vůbec dělala na tom kopci?" Zeptal se.
,,Měla jsem se sejít se spolužákem. Byli jsme do sebe zamilovaní a když jsme odjeli se třídou na výlet, tak jsme se rozhodli trochu porušit školní řád." Zasmála jsem se, a pak se vysmrkala.
,,Právě tam, kde oni mají hlavní základnu." Zakroutil hlavou a taky se usmál.
,,Co se tam pak stalo? Hledali mě?"
,,Pár minut ano. Chtěli se ujistit, že nejsi špion. A hned na to zničili celý stát." Zvěsil hlavu a vzdychl si.
Slza mi zase stekla po tváři. Co jiného jsem mohla čekat.
,,A tvoje babička?" Zeptala jsem se opatrně.
,,Žije v Londýně. Tam je zatím klid, ale je to jen otázka času."
,,Mám ještě tolik otázek..."
,,Já vím." Poplácal mě přátelsky po rameni.
,,Prozraď mi... co je mise 067?"
Nick odešel do kajuty a přinesl dvě červené pilulky. Jednu podal a druhou mnul v prstech.
,,Mise 067 znamená pro všechny to stejné. Je to smrt."
Podíval se na mě. V jeho očích jsem viděla obavy, strach a smutek. V mých očích musel spatřit úplně to samé. Odvrátila jsem od něj pohled a zadívala jsem se na oceán. Pomalu se začínalo rozednívat. Paprsky slunce začaly běhat po vlnách. Kousek od nás zapískal delfín a hned na to další tři. Začali vyskakovat z vody. Usmála jsem se.
,,Tohle je opravdu nádhera." Položila jsem si hlavu na kolena a jen se dívala.
Zaskřípala vysílačka.
,,NIcku?! Nicku! Jsi tam ještě? Ozvi se?"
Nick se zvedla na nohy a popadl vysílačku.
,,Příjem."
,,Díky bohu, doufal jsem, že tě ještě uslyším."
,,Co se děje, Jacku?"
,,Chtěl jsem tě informovat o situaci. Evropa už neexistuje. Jsme poslední v podzemí. Raketa už je odstartovaná. Za pár minut přestane jít vysílačka. Musíme se rozloučit."
,,Díky za informase. Opatruj se, Jacku.."
,,Sbohem, příteli.."
Vysílačka zmlkla.
,,Je mi to líto."
Nick se za mnou zase posadil. Vzal mě za ruku.
,,Teď není dobré myslet na špatné věci, i když to jde těžko." Řekl.
A já se snažila poslechnout. Myslela jsem na své rodiče, přátelé. Na spolužáky a taky na něho. Přemýšlela jsem nad tím, jak by to dopadlo, kdyby jsme se tam setkali.
Hodila jsem očkem po Nickovi. No, alespoň umřu po boku opravdického krasavce.
,,Na co myslíš?" Zeptal se něžně.
,,A na co ty?"
,,Že můj život končí na oceánu s krásnou dívku." Usmál se na mě. Sedla jsem si k němu blíž a naše rty se setkaly.
,,Myslím na to samé. Že tu zemřu s tebou." Zašeptala jsem.
Nick se naposledy podíval na široký obzor. Slunce už vystopilo a ozářilo naše tváře. Krásně a příjemně hřálo.
Pak Nick spolkl červenou pilulku. Udělala jsem to samé. A obejmula ho. Pomalu jsem začala ztrácet vědomí. Ještě než jsem zavřela oči úplně, cítila jsem jeho rty na mých.