Červenec 2011

Příběh jedné dívky

21. července 2011 v 11:07 -) Jednorázovky
Opakovalo se to každou noc. Začalo to pouhým probouzením, které doprovázeolo vytí nějakého zvířete. Asi měsíc se nám ho nepodařilo zahlédnout, ale podle stop nám bylo jasné, že se každý večer přibližuje blíž a blíž k našemu oknu v přízemí. Stopy připomínaly tlapy většího tygra, ale tygr nevyje. Tu poslední noc, co se objevil, jsme ho přece jenom zahlédli. Přes okenní sklo na nás zíralo veliké zrzavé zvíře, vrčelo. Ráno jsem ho hledala snad v každé encyklopedii o šelmách, a však neexistoval. A když se další den neobjevil, přestala jsem na něj myslet.
Na chvíli jsme měli klidné spaní. Pak se ale začaly objevovat ty světla. Spousta zářivých kol, ktera se střídavě zhasínala a rozsvicovala. Vypadala tak krásně, přesto nikdo z mých přátel nedokázal odhrnout závěs a podívat se na ně přímo.
Tu noc, kdy byla světla nejsilnější, lidé z okolí vstávali ze svých postelí a vybíhali ze svých domů. I já a mý přátelé jsme se šli podívat ven. A tam jsme spatřili zdroj toho světla. Vycházelo z kosmické lodi. Nejprve jsem se tomu zasmála, protože to bylo absurdní. Jenomže pak mě smích přešel, když ta loď začala pronásledovat nevinné lidi, kteří v jejím světle mizeli bůh ví kam. A tak jsem neváhala a v centru města se schovávala, kde to bylo možné. Ale těch lodí bylo více, mizely a zase se objevovaly přímo nám nad hlavou. Město se rozpadalo jako domino. Schovat se bylo čím dál obtížnějsí a obtížnější. Moji přátelé se ztratili v tom ruchu, kdy obyvatelé města létali sem a tam jako splašení a stejně jim to k ničemu nebylo. Dřív nebo později i oni byli lapeni. Já jsem si snažila zachovat chladnou hlavu a logicky uvažovat. Jako první jsem nesměla spanikařit, v tom blázinci totiž každý snadno podlehne davovému šílenství a to pro mě v tuto chvíli bylo to nejhorší.
Jedna velká vesmírná loď zakryla slunce, a proto v celém městě vládla stále tma.
Hodinky mi ukazovali půl šesté ráno a město už bylo skoro vylidněno. Zůstala jsem naživu díky tomu, že jsem se přemisťovala a schovávala do tmavých kout. Těch lodí stále přibývalo a já začala tušit, že to nakonec stejně nezvládnu. Běžela jsem právě po rozpadajícím se chodníku v chudé čtvrti, když mi nad hlavou prolétla loď. Viděla mě a pomalu se vracela zpátky. Zalezla jsem do polorozpadlého domu a krčila se za starou, sniholou komodou. Cítila jsem teplo z paprsků toho světla, jež procházelo pokojem a snažilo se mě naleznout. Nemám představu, jak dlouho jsem tam musela dřepět než světlo pominulo. Vylezla jsem zase do šera velkoměsta. Ale jediné, co mě nenapadlo, že to byla past. V duchu jsem si za to velice nadávala, a když se zase vynořila loď z poza střechy domu, nezbylo mi nic jiného než se dát do sprintu. Nemám šanci jim utéct, honilo se mi hlavou a měla jsem pravdu. Světlo se mi lepilo na paty a táhlo se dál po mém těle. Jeho horkost a energie mě oslabovala, ztrácely se mi smysly a já cítila, jak upadám do bezvědomí.
Probudila jsem se v cizím domě. Přemítala jsem, jestli to všechno nebyl jenom obyčejný sen.
,,Myslela jsem si, že už se neprobudíš."
Otočila jsem hlavou za hlasem a dívala se do očí mladé černošce.
,,Co se stalo?" Zeptala jsem se otupěle.
,,Málem tě dostali cizinci, na poslední chvíli jsem tě stáhla do stínu a ukryla." Objasnila mi. Pak se zasmála. ,,Asi jsem je pořádně nakrkla."
,,To není k smíchu." Napomenula jsem ji. Začala se smát ještě hlasitěji.
,,Víš něco jsem se naučiila," řekla, když se konečně uklidnila ,,nikdy nesmíš ztrácet optimismus, když jde do tuhého, moc tě to posílí. Možná bych tě nechala umřít, ale věděla jsem, jak dloho kroužili nad tou střechou a čekali, až vyjdeš ven, a když jsi pak odtud vyběhla, tak jsem tě čapla a schovala a opravdu věřím tomu, že jsem je strašně moc naštvala!" Vyprávěla mi nadšeně.
,,To máš asi pravdu. Teď doufej, že tě nechytí, jinak budeš mít dost nepříjemností."
,,Ale no tak.." Plácla mě do stehna s úsměvem. ,,Nemáš hlad nebo žízeň? Můj kámoš Kevin rád vaří."
,,Děkuju, to bys byla hodná." Oplatila jsem jí úsměv.
,,Mimochodem já jsem Mishel."
,,Clara." Představila jsem se.

Jídlo chutnalo výtečně. Ten Kevin, kterého jsem později poznala také, vařil neuvěřitelně a byl to stejný optimista jako Mishel. Když se mi vrátila zpět síla, rozhodla jsem se odejít.
,,Neblázni holka, vždyť to tam sama nemůžeš zvládnout, tady máme skvělé útočiště." Přemlouvala mě Mishel.
,,Dřív nebo později budete muset zmizet taky a vy to víte. Den co den je to venku horší. Mám takový pocit, že takových lidí jako jsme my už venku moc nezbylo. Moji přátelé a známí.. všichni už jsou pryč." Povzdychla jsem si smutně a zadržovala slzy.
,,Jo, víme to. Ale máme jeden druhého a to nám všechno usnadní." Řekl Kevin a položil ruku na Mishelino rameno.
,,Kam bys chtěla vlastně jít?" Zeptala se.
,,Nemám tušení. Chci prostě přežít." Pokrčila jsem rameny.
,,S námi máš větší šanci."
,,Nechci být hrubá, ale jednotlivci přežijí déle." Nesouhlasila jsem.
,,Kdybych tě nevytáhla z toho světla, tak už bys byla mrtvá. To ti snad nemusím připomínat." Urazila se.
,,Jsem ti za to samozřejmě velice vděčná, Mishel. Prosím, na to nezapomeň." Natáhla jsem po ní ruku a ona mi ji soucitně stiskla.
,,Budu ti fandit." Řekla s úsměvem.
,,Nápodobně."

Rouzločit se s Kevinem a Mishel bylo těžší než jsem si myslela. Na okamžik jsem zaváhala, ale moje instinkty pro přežití se ozvaly a já vzala nohy na ramena. Lodě se vznášely skoro všude. Po pár metrech jsem zalézala do škvír. Město už bylo téměř vylidněné. Sem tam se ozval něčí křik, jindy jsem zase narazila na podobnou skupinu ukrytých jako byl Kevin a Mishel. Pokaždé mi nabídli pomoc, s těžkostí u srdce jsem odmítala.
Dostala jsem se až na předměstí. Lodí tam značně ubylo, ale stále to bylo nebezpečné. Procházela jsem právě parkem s houpačkami, když v tom mi na ruku dopadlo světlo. Vzápětí jsem vystřelila jako šipka a paprsky za mnou. Jak moc jsem si přála potkat lidi. A jak jsem tak běžela a věděla, že je to marné, oči se mi zamlžily slzami a já neviděla, kam se řítím, spadla jsem přímo do otevřeného kanálu. Takové štěstí, pomyslela jsem si, když se světlo vytratilo. V kanálu to nepříjemně páchlo. Pokusila jsem se vstát. Nohou mi projela ostrá bolest.
,,Sakra," zaklela jsem nahlas ,,to mi ještě zcházelo."
Můj hlas se rozlehl kanálem.
,,Oni na tebe čekají." Odpověděl mi kanál.
,,Kdo je tam?"
,,Jmenuju se Miley." Ze stínu se vynořila malá blondýnka. Špinavá od hlavy až k patě.
,,Kde se to proboha bereš?" Podivila jsem se.
,,Když začali město osidlovat mimozemšťané, hrála jsem si tady na houpačkách a začala utíkat, a pak jsem uviděla kanál a slezla jsem dolů. Ještě jsem se neodvážila od té doby vylézt."
,,Tak za prvé - nevíme, jestli jsou to mimozemšťané a za druhé - mám s sebou jídlo." Usmála jsem se na ní a z batohu, který jsem dostala od Kevina, jsem vytáhla obložený toust a petku s vodou. Miley se po tom vrhla jako hladoví vlk.
,,Moc děkuju." Řekla s plnou pusou a já se zasmála. Vytáhla jsem další flašku s vodou a napila se.
,,Víš, co jsou zač, jenom si to nechceš připustit, protože jsi dospělá." Řekla mi Miley, když dojedla.
,,Zase tolik dospělá nejsem."
,,Ale jsi o hodně starší než já, mě je teprve jedenáct a vím, odkud přišli." Povídala rozhodně.
,,Mám několik teorií, od teroristického útoku až po hloupý žert. Ale mimozemšťany jsem vynechala."
Miley se smutně úsmála.
,,Jednou mi dědeček řekl, že mám dobře poznat svého nepřítele."
,,Tvůj děda byl určitě moudrý člověk." Odrhnula jsem jí blonďatý pramínek z obličeje. Byla opravdu roztomilá.
,,To ano. Hele možná bychom odsud měli společně zmizet." Navrhla mi.
Chtěla jsem začít mluvit o svých postupech na přežití a jedním z nich byl i ten, kdy cestuji sama, protože ostatní by byli přítěží. Už už jsem otvírala pusu, ale pak jsem si uvědomila, že tahle malá holka, ač chytrá, beze mě nemá žádnou šanci.
,,Dobře." Kývla jsem a sbírala se na nohy. Kotník se ozval a já zasyčela.
,,S během to budeš mít obtížnější. Nechceš jít raději kanálama?"
Za jiných podmínek bych odmítla, ale zdálo se, že není jiná možnost. A tak jsme se pomalu vydali do hluboké tmy. Z batohu jsem vytáhla baterku, kterou mi tam zase dala Mishel, i když jsem odmítala, a teď jsem jí za to byla víc než jen vděčná.
,,Stejně kdybychom vylezli, tak by tam na tebe čekali, Claro." Promluvila do ticha.
,,Ano, pravděpodobně." Souhlasila jsem.
,,S jinými by se dalo určitě domluvit, ale tohle nevypadá na rasu, která by chtěla vyjednávat, přišla jenom ničit."
,,Co to povídáš, Miley?" Údivem jsem otevřela ústa.
,,Přece o těch mimozemšťanech." Ujasnila.
,,Miley, přestaň už s tím."
A ona opravdu přestala. Šli jsme dlouho smradlavými tunely mlčky, já občas sykla kvůli bolesti v kotníku. Po částech jsme si dávali pauzu, abychom se posilnili a odpočinuli. Myslím, že jsme ušli už několik mil. A přestávala mi pomali svítit baterka.
,,A je rozhodnuto. Musíme vylézt, jinak se tu ztratíme ve tmě." Řekla jsem a hledala na stropě poklopy.
Miley na to nic neodpověděla a stejně jako já pátrala po východu.
,,Támhle!" Vykřikla radostně.
Usmála jsem se a následovala ji. K východu vedl starý, zrezivělý žebřík. Miley po něm začala šplhat, odhrnula poklop a podívala se ven.
,,Budeme muset být rychlý. Tamhle vidím starý stadion. Ukryjeme se tam." A s těmito slovy vylezla ven. Vyšplhala jsme se za ní a snažila se ignorovat vrzaní žebříku.
Nebe vypadalo stále stejně. Všude spousta lodí, rozpadlé budovy a bez lidí. Kdyby u poklopu nestálo auto, jistě by nás už zahlédli. Neslyšně jsme se posouvali podél zaparkovaných aut ke stadionu. Tam, jak jsme doufali, najdeme na chvíli úkryt.
,,Myslím, že jsme poslední přeživší." Zašeptala Miley.
,,To je hloupost." Uzemnila jsem ji.
Přesunuli jsme se ke stadionu a já se snažila otevřít zamčené dveře. Miley mě povzbuzovala. Podávala mi různé věci, co našla kolem, abych je mohla vypáčit.
,,Claro, podívej!" Zatahala mě za triko a ukazovala k nebi. Z mraků se dolů řítilo letající porsche.
,,Co to sakra-?" Zamumlala jsem pod nos, a pak se rychle dala do rozbíjení zámku. Železnou tyčí se mi je konečně podařilo otevřít a než nás stačila ozářit dálková světla automobilu, zabouchli jsme za sebou. Židle a bedny, co se povalovaly kolem, jsem začala skládat za dveře, aby se za námi nikdo nedostal.
,,Claro, tímhle je nezastavíš." Řekla mi a táhla mě za rukáv pryč. Naposledy jsem se ohlédla ke dveřím, a pak s kulháním utíkala. Schovali jsme se v pánských sprchách. Zatáhla jsem všude rolety a zase beznadějně zabarikádovala dveře. Pak jsem se s Miley krčila v jedné z kabinek.
,,Nemá to smysl, viděli nás." Šeptala Miley.
,,Mlč prosím." Polkla jsem na prázdno a snažila se uklidnit dech. Místnost za chvíli ozářilo světlo vycházející z okna. Sílilo a sílilo, až jsem si musela rukama zakrýt oči. A zničeho nic zmizelo. Někde za oknem jsem slyšela zavrčet porsche.
,,Vyspíme se a ráno odsud vypadnem." Rozhodla jsem.
,,Dobře, ale budou na nás čekat. Kam bys pak vlastně chtěla jít?"
,,Nemám tušení.." A hlas se mi zlomil. Když Miley usnula na zemi, tiše jsem se rozplakala. Bylo tak nemožné uvěřit dětské fantasii a přece, asi měla pravdu. Jenom můj mozek tu skutečnost odmítal. Ale to létající porsche, divné. A pak jsem usnula také.
Probudili jsme se skoro společně. Snědli jsme další toust a chystali se pokračovat v naší nesmyslné cestě za záchranou.
,,Určitě se naše vláda bránila, ale sama víš, co dokážou, myslím, že si s náma už jen hrajou. Kdyby chtěli, dávno už nás z těch sprch vytáhli." Řekla mi Miley a oblékla si mikinu. Mlčela jsem, ale v duchu jsem s ní souhlasila.
Odházela jsem věci, kterými jsem zatarasila dveře a vyšla do chodby. Pak jsem Miley pevně chytila za ruku a pomalu jsme se chystali vyjít ven. Uvědomili jsme si to obě, pokud teď neutečem, už neutečem nikdy. Když jsem otevřela dveře, město bylo strašně klidné. Takové ticho jsem nikdy nezažila. A pak jsme zvedli hlavu k obloze a viděli tam plout ty lodě. Světlem prohlížely dál město.
,,Nechci to vzdát." Plakala Miley a ruku mi stiskla pevněji.
,,Ani já ne, a proto to nevzdáme." Povzbudila jsem ji.
A když jsem to v mysli pomalu opravdu vzdávala, rozběhla jsem se ulicí ignorujíc ten pitomí kotník a táhla jsem za sebou v pevném stisku Miley. Utíkali jsme prázdnou ulicí a nesnažili se skrývat. Slzy mi usychaly na tvářích a já místo toho, abych zpanikařila jsem se začala smát a vzpomněla jsem si na Mishel. Ta by ten optimismus neztratila. Miley to nechápala, ale smála se také. Několik světel nás osvítilo a zase nám brali tu naši energii. Zatla jsem zuby a přidala více do kroku, a pak v nečekané chvíli jsme zaběhla do rozpadajícího paneláku a světla pominula. Tam jsem se zastavila a lapala po dechu.
,,Víš čemu nerozumím?" Zeptala se mě udýchaně Miley. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Proč prostě neslezou z toho blbýho plavidla a nedojdou si pro nás osobně. Proč se tam jen vznáší a čekají, až jim vstoupíme do toho světla."
,,Abychom je neviděli. Sama jsi to přece říkala." Usmála jsem se a ona to hned pochopila.
,,Co teď?"
,,Půjdeme dál." A procházeli jsme kolem rozpadajícího se nábytku a stěn. Ocitli jsme se venku na obrovském parkovišti. Akorát ty auta tam chyběla. Ale jedno se přece řítilo. To žluté porsche. Chytila jsem Miley a utíkala před jeho světly. Na druhé straně parkoviště byl supermarket, vběhli jsme dovnitř. Miley začala brát jídlo a házet mi ho do baťohu. Chtěla jsem jí říct, že na to není teď čas, ale věděla jsem, že jídlo potřebovat budem, pokud chceme v naší cestě pokračovat. A tak když jsem měla plný baťoh, který mě tížil na zádech, proběhli jsme skladem a ocitli se zase na ulici. A chtěli jsme se dát zase do běhu, ale to žluté porsche se vyřítilo z křižovatky a valilo se k nám po ulici. Miley stála jako opařená. Porsche zastavilo před námi. Mlčky jsme na něj hleděli, a pak se tmavé okýnko začalo stahovat a vevnitř seděl muž. Hlasitě jsem si oddechla a usmála se.
,,Claro, to není člověk." Upozornila mě Miley.
A opravdu, když jsem se podívala pozorněji, jeho oči sice vypadaly jako lidské, ale zračilo se v nich něco divného. Dala jsem se do běhu, ale Miley mě stáhla zpátky.
,,Nechce nám ublížit, chce nám pomoct."
Nevěřila jsem jí a nevěřila jsem ani tomu muži, který vlastně nebyl muž. Letmo přikývl a otevřel boční dveře a pokynul nám, ať nastoupíme. Lodě se pomalu přesouvali se světly k nám a já se musela rozhodvat rychle.
,,Dobře." Vydechla jsem a naskočili jsme do auta. Muž stáhl zpátky okýnka a rozjel se. Nabíral rychlost, a pak se zničeho nic vznesl do vzduchu.
,,Jak víš, že nám nechce ublížit?" Zeptala jsem se vyděšeně Miley.
,,Je jiný." Odpověděla krátce.
A já se podívala do jeho zpětného zrcátka a setkali jsme se očima. Sice nebyly jako ty mé, ale stačil mi ten krátký pohled, abych pochopila, že nám chce pomoci. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že ať už jsou naše světy od sebe vzdáleny jakkoli daleko, stále se na ní nacházejí ti, co mají dobrá srdce.

Stephen King - To

18. července 2011 v 13:33 -) Knihy

Stephen King - TO



Ano, ano správě! Tak jsem se vrhla na horor s velkým H od slavného Stephena Kinga! Co mě k tomu dohnalo? Převážně zvědavost. Tahle kniha obsahuje přes tisíc stránek, takže mi dala docela zabrat, ale musím se přiznat, že to stálo za to :).
Stephen King na téhle knize pracoval pět let a výsledek je naprosto výtečný!
Když jsem začala číst, zaujalo mě, jak je kniha detailní. Opravdu si připadáte, jako byste tam stáli a přímo se na to dívali, tak moc je to podrobné. Vyděsila mě hned první kapitola.
Příběh se odehrává v malém městečku Derry, Maine. Už od nepaměti se zde dějí podivné věci, každých snad třicet let tu někdo nebo spíš něco zabíjí děti. A nikdo nic neřeší, ale pak se objeví sedm dětí, kteří se tomu zlu budou snažit zabránit. A jak to všechno dopadne a co je To vlastně zač? Přečtěte si to, protože je to opravdu překavpení!
Hlavními postavami je sedm dětí, později dospělých - Bill Denbrough, Ben Hanscom, Mike Hanlon, Richie Tozier, Stan Uris, Eddie Kaspbrak a Beverly Marshová. Se všemi prožijete jejich dětsví i dospělost, víte o nich vše, jako by to byli vaši vlatní přátelé. Vlastně je nakonec máte i rádi.
Kniha se dělí do někakolika částí, kde se střídájí různé časové roviny. Přeskakujete z děství do dospělosti a zase zpátky. Potom obsahuje kapitoly s mezihrami, kapitoly s vyprávěním vedlejších postav a vyprávění samotného To.
Příběh mě nadchnul i odpudil, dojmul i šokoval, zalíbil i zhnusil. Během čtení se u mě vystřídalo tolik emocí, že jsem se tomu i sama divila. Hltala jsem stránku po stránce a nemohla jsme se dočkat, až bude zlo poraženo. Možná bych tu knížku v některých případech i odložila, jak to bylo odporné, ale zvědavost jako vždy zvítězila a já se dostala do srdcervoucího závěru. Rozhodně si přečtu další jeho příběh. :)

Kami Garciová; Margaret Stohlová - Nádherné bytosti

18. července 2011 v 13:05 -) Knihy
Autorkami třídílné série nové fantasy je Kami Graciová a Margaret Stohlová, dvě sympatické dámy. Jedna má vystudovaný obor historie a druhá anglický jazyk a literaturu. A právě díky tomu je jejich vyprávění tolik originální.
Hlavní hrdinou je šestnáctiletý chlapec Ethan, který příběh vypráví. Musím říct, že pro mě to byla příjemná změna, protože jsem poslední dobou četla jen knihy z pohledu holek.
Ehten žije v malém městečku Gagtlin a doufá, že až dostuduje místní střední školu, odjede někam daleko do velkého města. Život mu zde totiž připadá nudný a stereotypní. Jeho otec po smrti Ethenovi matky, se neustále zavíra ve své pracovně a vychází pouze, když se jde osprchovat nebo najíst. A tak se o něj stará jeho chůva, ta je svým způsobem taky podivná, ale tím správným způsobem. :)
Později se k nim do města přistěhuje dívka Lena, která nastoupí na střední školu. Je velice hezká a od ostatních se liší, a proto ji mezi sebe nechtějí přijmout. Ethen později zjistí, že je z rodiny dávných zaklínačů, a že je na ni uvržena kletba. Ethenův život už nebude takový jako byl dříve, jelikož je možná jediný, kdo Lenu může zachránit.
Kniha je nápaditá a zábavná. Konečně jsem se dostala k něčemu novému, kde už nebudou stále dokola vlkodlaci a upíři. Pokud toho máte taky pomalu plné zuby, tak tahle kniha je ta pravá. Je to kvalitní fantasy se skvělým příběhem, která stojí za přečtení. :)