Září 2011

Kapitola 15. Povstalci

13. září 2011 v 19:51 -) Strážci živlů
Drazí návštevníci mého blogu, přidávám další kapitolu ke Strážcům živlů. Myslím, že nikdo z vás ještě nečetl 14. kapitolu, tak to prosím napravte než začnete s touhle, aby jste se potom neztráceli. Děkuji. :)

Prošla jsem podchodem a ocitla se v centru města. Rychle jsem se zorientovala a nastoupila do prvního dabldekru, co tu zastavil. Město bylo plné lidí jako obvykle, spěchali, silnice byly plné aut. Na první pohled vše působilo obyčejně, ale když jste se podívali pozorněji, do normálnosti to mělo daleko.
Zdálo se, že lidé ztratili svoji osobnost, změnili se v roboty, kterým nezůstaly žádné emoce ani myšlenky. Věděla jsem, že v tom mají prsty Vodňáci a možná i Goran. Dělalo se mi z toho zle.
Dabldekr se blížil k mojí domácí čvrti. Srdce mi poskočilo. Tady jsem bydlela. Míjela jsem dům Violette, o kousek dál dům Kethleen, a pak jsem zahlédla i můj rodný dům. Autobus zastavil. Vystoupila jsem.
S bolestí na hrudi jsem otevřela domovní dveře. Na moment jsem zadoufala, že mě přjde přivítat moje máma, dá mi pusu na čelo a řekne mi, jak se jí po mně stýskalo. A pak vyjde můj táta a přátelsky mě praští do ramene, jak to dělal pokaždé, když mě chtěl trochu pozlobit. Po tváři mi stekla slza.
Dveře do jídelny se najednou otevřely.
,,Mami?" Zašeptala jsem.
Moje obavy se staly skutečností. Ze dveří vyšla cizí žena a tázavě se na mě dívala.
,,Ou.." Vypadlo ze mě ,,Promiňte, já.."
,,Ty jsi Chelsea Vessová?" Zeptala se opatrně.
,,Ano, já.. dřív jsem tu bydlela a-."
,,Pojď dál a posaď se." Skočila mi do řeči a přátelsky mě obejmula. Pak mě popadla za ruku a táhla do obývacího pokoje. Vypadalo to tu stejně.
,,Dáš si něco k pití?"
,,Ehm..Vodu.."
Odcupitala do kuchyně a za chvíli byla zpátky se sklenicí vody a citronem. Napila jsem se a ztěžka polkla. Ta žena si mě neustále prohlížela. Vypadala trochu vystrašeně, dokonce se jí třásly ruce. Ale byla jsem ráda, že není v tranzu jako ti ostatní lidé na ulici.
,,Bydlíte tu sama?" Zajímala jsem se a hlavně jsem chtěla protrhnout tu dusnou atmosféru, co tu vládla.
,,Ne ne, ještě s mým snoubencem. Bude se ti líbit, je to strašně milej chlap." Usmála se nervózně.
,,Aha. A jak tu dlouho bydlíte? To ten dům byl jen tak na prodej?" Vypila jsem zbytek vody a položila jí na stůl.
,,Dostali jsme ho za odměnu."
,,A co jste udělali tak mimořádného?"
,,Hele, Chelsea, já vím, že ti to může vadit, mně osobně by to bylo taky nepříjemné, ale.. oni říkali, že se vrátíš. Ten dům je opravdu hezký a -"
,,Počkejte, kdo říkal, že se vrátím?" Zarazila jsem ji.
Očividně jsem jí vylekala. Vstala z křesla.
,,Vydrž jen vteřinku, hned se vrátím." Dala si pramínek vlasů za ucho a odešla do jídelny. Nehodlala jsem tu jen tak sedět. Potichu jsem došla ke dveřím jídelny a přikrčla se. Ta žena právě někomu telefonovala.
,,Ano, je tady.. co jí mám říct?.. To se mi nezdá jako dobrý nápad.. dobře, ale přijeďte rychle." Zavěsila.
,,Chelsea?" Promluvila, když mě uviděla přikčenou. Narovnala jsem se.
,,S kým jste teď mluvila? Pro koho pracujete? Jste ze sociálky?" Spustila jsem.
Vrtěla hlavou.
,,Ty to špatně chápeš, já ti nechci ublížit ani tě někam strčit.." Bránila se.
,,Tak komu jste teď volala?" Naléhala jsem.
V tom okamžiku zastavilo před domem auto. Žena se tam rozběhla a já jí byla v patách.
To snad ne, Potulní.
,,Tak tohle byl ten váš plán? Věděli jste, že se sem vrátím. A já jsem tak pitomá, že jsem na to skočila!" Nadávala jsem.
Otočila jsem se na podpatku a chtěla zmizet zadním vchodem, ale ta žena mě chytila za paži.
,,Nikam, děvenko."
,,Tak najednou jste hrdinka?" Zavrčela jsem ,,Pusťte mě nebo toho budete litovat!"
,,Už jsme tady, držte jí!" Zavolal jden z Potulných.
Nepovolila stisk. Tentokrát jsem měla nahnáno. Poručila jsem svým pažím, ať začnou pálit jako rozžhavená kamna. Poslechly a žena mě s výkřikem pustila. Využila jsem situace a vyběhla zadním vchodem ven. Jen co jsem udělala pár kroků vpřed, polapil mě někdo ze zadu, zacpal mi pusu a narval do auta. Tam mě chvíli ještě dusil a jen co se zamkly pojistky u dveří, rozjelo se auto ulicí pryč. Potom mi sundal ruku z úst a já se mohla podívat, kdo mě unesl.
,Arone?!"
Pohledem jsem střelila po řidiči.
,,Claire?! Co tu proboha děláte?"

***
Claire je za volantem jako dračice. Řítila se ulicema a svižně se vyhýbala autům i chodcům. Bylo to obdivuhudné, ale zároveň to přitahovalo pozornost Potulných. Drželi se nám v patách. Aron svou holku povzbuzoval jak mohl a přitom vtipkoval. Claire mu to oplácela mrkáním ve zpětném zrcátku, a když byla příležitost, vystrčila z otevřeného okna ruku a ukázala na pronásledovatele prostředníček. Neubránila jsem se smíchu. V podstatě to srandovní ale vůbec nebylo.
,,Teď se držte, přátelé, bude to drncat!" Zahučala na nás Claire a ostře zabočila doleva. Sjela na polní cestu a zrychlila. Potulní to nečekali a museli couvat zpátky.
,,Claire, nechci ti do toho kecat, ale myslím, že se jich tak snadno nezbavíme. Naopak bych řekla, že jsme nahraní." Strachovala jsem se.
Kámoška zavrtěla hlavou a zasmála se.
,,Arone, měli bychom naši ztracené přítelkyni dokázat, že nejsme béčka!"
Aron se rozkašlal. Vytáhl z bundy vysílačku, ta zapraskala.
,,Lidi, vracíme se a máme společnost, připravte dáreček."
,,Rozumíme." Ozval se z vysílačky vzrušený klučičí hlas.
,,To byl Ethen?" Zeptala jsem se udiveně.
Aron pokýval nadšeně hlavou.
Claire to vzala do tunelu, kde nad námi vedla kolejnice. Aron mi zaklepal na rameno a naznačil mi, ať se otočím. Poslechla jsem a dívala se zadním oknem ven. Pár mých spolužáků ze střední vyběhlo z křovi a natáhly přes cestu ostnatý drát. A protože jsem získali na polní cestě náskok, Claire zabrzdila a kluci k nám naskočili do auta. Se smíchem kámoška šlápla do pedálů a už jsme se jen bavili tím, jak na to Potulní najeli a rázem je auto přestalo poslouchat a odmítlo pokračovat v jízdě.
,,Jóó!" Zajásali jsme sborově a navzájem si vítězně plácli.

***

Kam se na ně hrabou moje strážkyně? Pomyslela jsem si. Naslouchala jsem veselému vyprávění mých starých znamých a na chvíli jsem zapomněla, před kým jsme to vlastně utekli.
Projeli jsme mezi poli a vyjeli na hlavní silnici vedoucí z Londýna pryč. Claire nabrala zase rychlost.
,,Dlužíte mi vysvětlení." Usmála jsem se na své přátelé.
,,Mám takový dojem, že ho dlužíš ty nám." Řekl Ethen a ostatní přikývli.
,,Hledali jsme tě, Chelsea. Začali se tu dít divný věci."
,,Zaslechla jsem, že tu mladí začali upadat do komatu." Prohodila jsem.
,,A ne jen to. Město je jako mrtvé, toho sis musela všimnout. Dospělí jsou jako vyměněný. Někteří z nás se ztratili. Třeba ty nebo Matt s Jane." Řekl Aron.
Smutně jsem si povzdechla.
,,Na Matta jsem narazila v podchodu v centru města. Chová se jako ostatní."
,,Co jsi tam dělala?" Otočila se na mě přes sedačku Claire ,,Mohli tě tam chytit."
,,A kdo?"
,,Kdo?" Zopakoval to po mně Aron ,,No přece ty lidi ze sociálky. Já si teda osobně myslím, že to žádný lidi ze sociálky nejsou. Ale jedno je jistý, tohle se neděje jenom v Británii, jsou to všechny státy, dokonce i Amerika." Vysvětloval.
Otevřela jsem pusu a snažila se nekřičet. A já to mám dát všechno do pořádku?
,,Některým z nás se nechtělo jen tak sedět a nečině přihlížet, tak jsme sbalili saky paky a vypadli z města. " Řekl Adam, který zatím celou dobu mlčky poslouchal ostatní.
,,Je s vámi i Violette?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase.
,,To ona nás všechny dala dohromady. Vzpomněla si, že mají v Maldonu u řeky chatu, a že se tam máme zatím schovat." Odpověděl zase Adam.
,,Ale teď už je pryč. Povídala, že poletí za nějakým chlápkem jménem Ganc, říká ti to jméno něco?" Zeptal se Aron.
Naprázdno jsem polkla. Ta holka je vždycky o krok napřed. Nad tou myšlenkou jsem se v duchu pousmála.
,,Možná." Připustila jsem. ,,A co Kathleene? Co se s ni stalo?" Změnila jsem rychle téma, i když asi né k lepšímu.
Aronovi v obličeji prolétl zmučený výraz.
,,Vzali jsme ji s sebou, ale dosud se ještě neprobrala. Snažíme se s tím něco udělat."
,,Ale moc toho nevíme." Doplnil ho Ethen.
Odmlčeli jsme se. Dívala jsem se z okna a pozorovala, jak jsme sjeli z hlavní komunikace a pokračovali po neupravené silnici. Čím více jsme se vzdalovali od města, tím méně jsme potkávali aut.
Slunce už skoro zapadlo, když jsme dorazili k řece. Hned vedle se tyčila obrovská chata. Kolem ní se začali sbíhat další moji spolužáci. Vyskočila jsem z auta a se všemi se nadšeně vítala.

***
,,Chelsey, je řada na tobě, pověz nám svoji verzi příběhu." Požádal mě Aron a podal mi sklenici s vychlazenou colou. Nevěděla jsem, kde mám začít. Hlavně jsem nemohla porušit pravdila.
,,Ty víš, co se děje, že ano?" Nebyla to otázka, ale já přesto přikývla. ,,A Violette taky."
,,Moc mě to mrzí, nemůžu vám to říct. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože nesmím. Brání mi v tom. Ulevilo by se mi, kdybyste to pochopili. Na pár věcí bych vám snad odpovědět mohla, ale slíbit vám to nemohu." Snažila jsem se jim to vysvětlit.
,,Může za to vláda? Jde o teroristický útoky?" Zeptal se mě Adam.
Zavrtěla jsem hlavou.
,,Tak jednoduchý to není. Lidi s tím nemají nic společnýho."
,,Já to věděla!" Vypískla Claire ,,Je to vyšší moc! Že mám pravdu?!"
Mlčela jsem. A to jen podtrhlo to, co Claire řekla. Spolužáci si vyměňovaly pohledy.
,,Co jinýho by to bylo." Usoudil Aron ,,Jedině takhle to dává smysl. Svět je jako uvržen do kletby, ze který není schopen se vzpamatovat, objevují se tu divní lidé, kteří umí neuvěřitelné věci, potom jsou tu nevysvětlitelné požáry a taky ty zvláštní věty."
,,Co prosím?" Zkarabotila jsem čelo.
,,Je tu něco, co jsme vynechali. Katt občas mluví z komatu."
,,Jo, naposledy mluvila o nějaký pomstě oceánu." Ozval se jeden z mých spolužáků.
,,Napsala jsem to." Podala mi kus papíru Claire.
Nevěřícně jsem prolétla řádky.

Ubozí červi!
Pryč s vámi!
Šest měsíců uplyne od hladového ohně,
připravte se čelit pomstě rozbouřeného oceánu!

Přejelo mě to jako obrovský dabldekr. Proč mi to nedošlo dřív?
,,To je proroctví."
Obecenstvo náhle zmlklo, jenom oheň praskal dál a svým zpěvem mě uklidňoval. To je to samé, jak se objevilo tenkrát ve škole. Předurčoval ten požár v divedle! Proboha, já tomu mohla zabránit! Kdybych nebyla tak hloupá.
,,Jak už to bude dlouho od toho požáru ve městě?" Zeptala jsem se.
,,Od kterého myslíš? Bylo jich tam víc."
,,Cože?!" Papír mi vyklouzl z ruky a upadl na zem.
,,Dobře, tak jak už to bude dlouho, co hořelo v divadle?"
Claire se na Arona podívala, jako kdybych spadla z višně.
,,Za tři týdny to bude půl roku."
Zabořila jsem obličej do dlaní. Snažila se zabránit slzám. Přitahovala jsem k sobě zapálený oheň, hřál mě a konejšil.
,,Dobře.." Vydechla jsem a podívala se na své přátelé, které na mě pořád koukali jako na blázna. ,,Teď poslouchejte. Už jsem se s tímhle jednou setkala, je to předzvěst katastrof. Katastrof, které nemají s přírodou nic společnýho. Tohle -" Sebrala jsem papírek s textem. ,,Je předpověď tsunami."
Většina holek si zakryla ústa. Já jsem sklopila pohled, a potom jsem hodila cár papíru do ohně, který ho s radostí spálil na popel.
,,Mělo nám to docvaknout." Praštil pěstí do stolu Aron.
Musím najít Jane, dluží mi laskovost. Tohle jí nedovolím udělat.
Spolužáci začali rozebírat, jak se zachrání. Co všechno musí podniknout. Byla jsem na ně hrdá. I mezi lidmi se najde čest, nejsou to jenom zbabělci, jak je s radostí nazývala Maria. Moji přátelé hodlalali povstat proti neznámému. A to mi zase vrátilo krev do žil.
Byla jsem odhodlaná jim pomoci a ne jenom jim, ale celému světu. Je to můj úkol - můj osud.