Listopad 2011

Kapitola 16. Jezero

29. listopadu 2011 v 21:51 -) Strážci živlů
Tahle kapitola je taková oddychovka. Je to vyprávěné z pohledu Joshe, aby jste veděli, jak se jeho vztah k Chelsey pomalu prohlubuje. :)

Pamutuji si na den, kdy si mě můj živel zvolil. Přišlo to rychle, nečekaně a já se nemohl bránit. Ten večer se mi změnil život. Ze začátku jsem si připadal jako hrdina, kterého by ostatní měli obdivovat a klanit se mu. Ale po pár dnech, když se sešla celá skupina strážců vody, jsem zjistil, jak moc jsem se ve všem mýlil.
Věčné plánování, útoky na naše nepřátelé. A proč vlastně? Nikdy mi neublížili, ani mi nekomplikovali mojí existenci. Ale mlčel jsem.Tedy až do nedávna.
Odejít od nich byla ta nejlepší věc, jakou jsem udělal. Sice se cítím oslabený, síly se mi vytrácí. A však věřím, že můj živel by mě nikdy nenechal prohrát.
A Pak je tu ona.
Chelsea.

***
,,Joshi? Jsi tady?"
Otevřel jsem oči a na tváři se mi rozlil úsměv. Protáhl jsem se a vylezl ze svého skromného příbytku. Musel jsem si alespoň něco malýho stlouct, abych se tu neválel věčně na jehličí.
,,Chelsey, jsem rád, že jsi přišla." Pozdravil jsem ji a pokynul, aby se posadila vedle mě.
Vypadala svěží, usmívala se a čišela z ní energie. Vzala místo a podívala se mi do očí.
A v tu chvíli jsem dostal kopanec do břícha. Vyřazovala z ní taková síla, že by mě mohla pouhým dotykem spálit na prach.
,,Jsi v pořádku?" Zeptala se ustaraně.
Když jsem konečně mohl nabrat vzduch do plic, vstal jsem neohrabaně na nohy a couval.
Přece to teď musí vědět, musí vědět, kdo jsem.
Zdálo se, že netušila.
Ve světě, kde už se pár let pohybuji, vím, že dostala nové jméno od svého Pradávného. A s ním obrovskou moc. Při našem prvním setkání jsem si byl jistý, že poznala, co jsem zač. Ale nestalo se tak. Teď už to musí poznat. Není možné, aby -
,,Joshi, praštil ses ráno do hlavy nebo co?"
Stála dávno na nohou, ruce v bok a nasupeně se ke mně přibližovala.
,,Promiň, Chelsea, jsem nějakej zmatenej, jde z tebe taková energie." Uchechtl jsem se a vyčkával netrpělivě na její reakci.
,,Ahááá!" Zasmála se svým zvonívým smíchem.
,,Neuvěříš, co se mi stalo! Přišel Pradávný a dostala jsem nové jméno! A je opravdu krásný a plný síly."
Neboj se, tomu věřím.
,,Je to-"
,,NE!" Umlčel jsem ji. ,,Nech si ho pro sebe, řekneš mi ho, až bude čas."
,,No..tak dobře." Z jejího výrazu jsem poznal, že má dojem, že jsem se dočista pomátl.
,,Víš, co? Půjdeme se projít." Navrhl jsem.

Les voněl po jehličí a mechu. Miloval jsem les a to nepatřím ke Strážcům země. I když všichni souvisíme se vším. Chelsea mi cestou vyprávěla o svém Pradávném, o jeho moudrosti a tak. Já jí naslouchal a v duchu se třásl s pomyšlením na to, až zjistí ke komu patřím.
Došli jsme opravdu kus za moje obydlí. Stromy houstly. Proplétali jsem se neposlušnými větvemi, které nám překáželi v cestě, až jsme se probojovali ke krásnému jezeru s vodopádem.
,,Páááni.." Rozplývala se Chelsea.
,,Nezkusíme vodu?" Zeptal jsem se a ponořil prsty do jezera. ,,Jako kafíčko."
,,Proč ne." Pokrčila rameny.
Shodil jsem ze sebe kalhoty, triko a skočil do vody šipku. Na dno jsem nohama nedosáhl, a tak jsem se držel nad vodou hlavu a čekal na Chelsey.
,,Myslíš..že by ses mohl nedívat?"
Tou otázku mě úplně zaskočila a navíc jsem se začal cítit jako idiot. Ztratil se mi hlas, takže jsem se ani neomluvil, jen se obrátil a plaval k vodopádu. Počítal jsem sekundy, a pak se konečně vodní hladina roztančila.
Obrátil jsem se. Hned mě okouzlila úsměvem.
,,Tak ty jsi stydlivka?" Zlobil jsem ji.
Zahihňala se a cákla mi do obličeje vodu. Teď jsem se cítil opravdu báječně. Můj živel mi dodal sílu a po dlouhé době se mi zlepšila nálada. Chvíli jsme dováděli, blbli, smáli se blbostem, až jsme se málem díky výbuchům smíchu utopili.
Při vylézání z vody mě už nepožádala, abych se otočil. Asi nebylo nejvhodnější jí okukovat, ale jsem kluk a nevyržel jsem to.
Je nádherná.
Ani jsem si nevšiml, že se setmělo a ochladilo. Chelsea se začala trochu třást.
,,V tý vodě je tepleji."
,,Na, obleč si moje triko, ať si nezamočíš šaty."
Vzala si ho.
,,Ale co ty? Nebude ti zima?"
,,Jasně, že ne." Ujistil jsem ji.
,,Bylo mi s tebou opravdu fajn, Joshi. Mnohem líp než s mýma strážkyněma."
,,To chápu."
Rozchechtali jsme se.

Před spaním jsem přemýšlel jenom o Chelsey. Možná bych jí to měl říct. Dřív než na to přijde ona sama. Ale nedokážu to. Co když o ní úplně přijdu? O její přátelství, o její samotnou přítomnost? Vždyť ona je to jediné, co mě drží naživu.
V noci se mi o ní zdálo. Vrátila se zpátky do lidského světa.
Bohužel jsem měl ráno zjistit, že to opravdu udělala.

Štědrý večer u nás doma

12. listopadu 2011 v 20:01 -) Kecání, nesmysly atd.
Já vím, že jsou vánoce ještě daleko, ale to neznamená, že na mě už nepadla vánoční náladička :D a tak jsem se rozhodla, přiiblížit vám, jak u nás probíhá štědrý den :D.. snad vás to trochu pobaví :)


Hned zrána u nás panuje vánoční nálada a nervozita. Můj bratr vstane brzy z postele, sedne si k televizi a kouká na pohádky. Já si ještě polehávám v posteli a těším se, až se setmí a bude na stole výtečný kapr, bramborový salát a vajíčka na tvrdo.
Vyhrabu se z peřin obvykle poslední. Mamka už připravuje čaj a máslo maže na čerstvě upečenou vánočku. Já tuhle snídaní vesele vítám, narozdíl od mého bratra, který si stěžuje, že vánočka obsahuje rozinky. A tak si místo toho namaže (jako každé ráno) chleba s Kiri sýrem.
Můj táta ten si dá kousek vánočky, aby neurazil, pak shlídne nejnovější sportovní zprávy na teletextu, potom přepne na panorama a komentuje, jak se právě mají na horách.
Mamka ta si pochutnává na vánočce a rozpovídá se o vánocích a poučuje mého bratra o všech zvycích a tradicích.
Po snídani si každý z rodiny dělá, co se mu zlíbí. Já a můj bratr většinou hned po snídani zdobíme stromečky. Není tam chyba, opravdu zdobíme stromečky. Jeden dole u babičky, a potom nahoře v podkroví, kde bydlíme my.
U zdobení stromečku se vždycky strhnou hádky. Babička se rozčiluje, že nemůže najít řetěz a podobné blbinky na ozdobení. Strejda jí do toho samozřejmě kecá.
Kdo je znáte, dovede si určitě představit. Probíhá to přibližně takhle:
,,Kde jsou ty řetězey?! Snad jsem je nevyhodila! Tomáši, pojď sem! Já na tu poličku nevidím!" Křičí babička.
,,Tam nic není, to jsi musela dát někam jinam."
,,Kam bych je asi tak mohla dát? Vždycky to dávám pokaždý sem!" Rozčiluje se a kroutí hlavou.
Nakonec ale něco najdou a můžeme začít.
Nahoře v podkroví se zdobení stromečku ujme mamka. Ozdobí si ho podle svých představ a my jí to pochválíme.
Když jsou stromečky ozdebené a svítí v plné kráse, každý se jde věnovat oblíbené činnosti. Můj bratr si zapne na počítatči WOWko nebo se dívá na pohádky. Mamka se zamkne v ložnici a myslí si, že je hrozně nenápadná, a že nám nedojde, že právě balí dárky. Táta ten se vánoční pohody nezúčastní a raději jde odhazovat na dvůr sníh. A až ho shrne, veme Gora na pořádnou vánoční procházku do lesa. Strejda ten vyrazí na led (pokud mrzne). Babička ta se pustí do vánočních příprav - kontroluje, jestli máme čisté slavnostní nádobí, skleničky, a pak se pustí do vaření bílé polévky k obědu. Děda - ten to bere z nás nejlíp. Pustí si televizi a kouká na vánoční pohádky a komedie a směje se tak moc, že máte strach, že to s ním sekne! No a já? Já jsem se svým Milým...
Přeskočíme oběd i odpoledne (ať vás neunudím :D) a přesuneme se k nejhezčímu večeru za rok.
Večeřet chodíme kolem šesté hodiny. Venku už je dávno tma. Na stole zapalíme svíčku, prostřeme a usedneme ke stolu. No usedneme.. spíš ještě chvíli postojíme. Babička se chce pomodlit. Já, děda a babička jsme jediní, kdo umí Otče náš. A tak bratr se culí, mamka do něho šťouchá, táta se šklebí, strejda se chová podobně jako bratr (:D) a zbytek se modlí.
Pak tedy usedáme a pouštíme se do kapra. Děda schytá hned jednu přes plešku, protože jí moc velký kusy a babička má strach, že mu zaskočí drobné kosti (:D). Sama to potom pitvá skoro pod lupou. Já jsem teda v jezení kapra taky opatrná. Táta se strejdou ty to jí jako řízek a sem tam nějakou tu kost vyplivnou. Babička jen kroutí hlavou.
,,Dyť je to plný kostí!"
Bratr ten už je celý nervózní. A babička to samozřejmě jako každý rok okomentuje stejně: ,,Seš nějakej nervózní, se bojíš, že nic nedostaneš!"
Já se vždycky začnu smát a schytám to taky. ,,No Lucie ta má taky strach!"
Nemá smysl se s ní dohadovat (:D).
Po večeři si jde táta umýt ruce a cestou zazvoní zvonečkem.
Asi v každé rodině hned zazní: ,,Ježíšek!"
A vyrazí se ke stromečku. Bratr samozřejmě v čele a asi kilometrový náskok. Já se courám hned za ním, pak mamka s připraveným foťákem, potom strejda, který se blbě směje a za ním šklebící se táta. Babička popohání dědu, aby všechno stihla vidět, a děda volá na psa, aby šel s náma. Za to zase schytá jednu od babičky, že tu našlape.
Dříve jsem se ujímala rozdávání dárků já, už asi dva roky to za mě převzal bratr. Takže vytahuje rychlostí blesku dárky a drmolí: ,,To je moje, to je taky moje, taky moje.." No jo, je nejmladší, tak toho má nejvíc (:D).
Taky je potom hned první rozbalí. Strejda ten si to pomalinku rozbaluje, směje se a komentuje dárky ostatních. Táta ten si taky rozbaluje, ale dělá, že se ho vánoce vůbec netýkají, tvaří se kysele, a zbytek večera se zaobírá dárkama, co dostal bratr. To znamená, že když dostane něco, co si musí složit, udělá to za něj táta.
Mamka ta si rozbalí dárky a všem je zvlášť ukazuje. Babička si je skládá na hromádku vedle sebe a pokaždý řekne: ,,Dobrýýý!"
Děda ten se svým dárkům většinou chechtá.
No a nakonec pod stromečkem zbyde akorát kupa vánočního papíru. A strejda pronese větu: ,,Tak zase za rok!" A s tím odchází pryč.
Já se většinou kouknu na nové pohádky, co běží v televizi, a pak jdu chrnět.
A zase se těším na další vánoce. :)))