Září 2013

Ukázka

21. září 2013 v 20:08 -) Jednorázovky
Uháněl jsem lesem jako o život, i když bylo šero a všechno se mi před očima rozmázavalo, pobídl jsem svého koně ke klusu. Hlasitě zaržál a zrychlil. Jednou rukou jsem si chránil obličej před větvemi, které mi neustále bičovaly obličej.
,,Lyell, přidej! Už jí skoro máme!" zakřičel jsem do tmy. Odpovědí mi bylo vzrušené zavytí.
Stín se mihl naprovo od nás, zabral jsem za otěžě a vydal se za ním. Vlčice udělala jeden velký skok a zmizela v houští. Mysl jsem upíral k ní, narazil jsem na její ochanou zeď. Když zjistila, že jsem to já, pustila mě dovnitř. Cítil jsem její nadšení z lovu, zvědavost. Vyslala ke mně myšlenku, kde jí zavětřila a vedla mě.
Obdivoval jsem její vytrvalost, tu holku pronásledujeme už několik mil. Vlčici se zklidnil tep a dech. Zastavila. Prudce jsem zabrzdil, těžce oddychoval a rozhlížel se kolem sebe.
Cítila její přítomnost, našlapovala po svých polštářchcíh na tlapách a pomalu se k ní blížila. Slezl jsem z koně a následoval její instinkt. Pak se ozval šustivý zvuk a holka se dala opět do běhu. Nevahál jsem a vyrazil za ní.
,,Lyell, vidím jí! Pomoz mi!"
Vlčice zavyla. Prostoupila mnou nová vlna energie. Než jsem se z toho nového pocitu stačil vzpamatovat, chňapl jsem po ní a strhl jí na zem. Bránila se, kopala nohama a mlátila rukama. Rychle jsem jí je přitiskl k zemi. Vlčice k nám doběhla. Očichala jí obličej, a pak radostě vyplázla jazyk.
,,No tak..uklidni se."
Přestala sebou házet. Zlostně mi pohlížela do očí. Někdě už jsem jí viděl. Ty rozcuchané vlasy, téměř chlapecké obleční, ten kus látky ovázaný kolem hlavy jako čelenku.
,,Pane bože, ty jsi ta zlodějka!" Vyhrkl jsem překvapeně.
Znepokojeně jsem se podíval na Vlčici. Tohle nemohla být pravda, museli jsme se splést. Lyell na mě upírala svůj znepokojený vlčí pohled.
,,Chápu tvoje rozhořčení, ale svůj osud si nevybíráme."
,,Kde máš svýho druha?" Zeptal jsem se skrz zaťaté zuby.
,,Všechno ti vysvětlím, ale musíš mě pustit. Přísahám, že se o nic nepokusím." Znělo to přesvědčivě, přesto jsem jí tolik nevěřil. Vlčice v tlamě přinesla kus provazu, který jsem měl přehozený přes sedlo. Zával jsem jí ruce i nohy.
,,Je tohle doopravdu nutný?" Zeptala se mě kousavě.
Hodil jsem po ní otráveným pohledem, jen si povzdychla a opřela se o strom, který měla za sebou.
,,Je na tebe vypsaná neuvěřitelná odměna." Prohodil jsem pobaveně.
,,Jenže ty mě tam nedovedeš."
,,Podle toho na čí straně stojíš."
,,A na jeké stojíš ty?"
Prohlížel jsem si její obličej a rysy. Byla unavená a špinavá. Nejspíš nejedla několik dní a ani neměla čas na odpočinek. Ze svého vaku jsem vytáhl čuturu s vodou a nalil jí trochu do úst. Neprotestovala.
,,Díky." Hlesla.
Vlčice se uvelebila vedle mě. Lehla si si na břicho a přivřela oči.
,,Jak jste poznali, že jsem magiro?" Zeptala se zlodějka.
,,Většinou zaznamenáš určitý pouto. Navíc jsi podávala neuvěřitelný výkony. Běžela jsi rychle, hbitě a neunavovala ses. Jen nechápu, kde je tvůj druh. Nemusí ti snad být na blízku?"
Zlodějka odvrátila pohled.
,,Přišla jsem o ní."
,,O ní? Co je zač?" Zajímal jsem se.
,,Poslouchejte, není snadné o tom mluvit. Lovci mi jí násilím vzali. Její schopnosti jsem využívala jen chvíli."
,,Jak je to možné? Nemůžeme si pomáhat na velké vzdálenosti." Nechápal jsem a přišlo mi to čím dál více jako lež.
,,Naučili jsem se, jak její energii využít, až bude potřeba. Víc ti nepovím."
Fascinovalo mě to. Pokud je tohle opravdu možné, budeme nakonec silní protivníci.
,,Vydala ses jí hledat?"
,,Ano, ale vy jste mi to překazili. Plížila jsem se městem, chtěla jsem si vzít zásoby. Ale ten tvůj vlk mě zavětřil, nestačila jsem si vzít nic, a pak jste se za mnou rozběhli." Vyčítala nám.
Lyell všechno poslouchala, nestřihla však ani uchem a oči měla stále zavřené.
,,Nemůžeme si dovolit riskovat. Nevíme, kolik nás je a kdo je na které straně. Z tvého vyprávění rozumím, že jsi proti Mocným."
Mlčky přikývla. Téměř by mi to stačilo, nakonec jsem však zvážil, že jí nechám připoutanou.
,,Dám ti něco k jídlu."
Ze svého vaku jsem vytáhl kousek chleba a sýr. Podal jsem jí ho. Se svázaným zápěstím se jí jedlo hůř, přesto nic nenamítala.
,,Víš, kde jí máš hledat?" Zkusil jsem přátelský tón.
,,Ano, Mocní jí odvezli do hlavního města."
Vykulil jsem oči.
,,A tam se chceš vydat sama? To je naprosto šílený nápad."
,,A co bys dělal ty, kdyby ti vzali vlčici? Nechal bys jí tam napospas mučení a vyslýchání?"
Slyšel jsem z jejího hlasu zoufalství. Tentokrát Vlčice vstala a postavila se na všechny čtyři. Zlodějka se napřímila. Lyell byla obrovský vlk, ten, který se rodí jen z královské krve.
,,Pomůžeme ti jí získat zpátky, ale budeme za to také něco chtít." řekla.